RIP ApoForum

Představte si, že existuje nějaké místo, které máte rádi a kam se vracíte každý den. Jsou tam skvělí lidi, se kterýma si máte pokaždé co říct a se kterýma vás třeba spojuje nějaký společný zájem. Cítíte se tam skvěle. Máte jistotu, že někam patříte.

No a teď si představte, že tam jednoho dne přijdete a to místo není. Zmizelo z povrchu zemského. Divné? V běžné realitě asi jo, v té internetové ne. To jsem tak dneska přišla na ApoForum a ono nebylo. Je fuč. Někdo v Sony si prostě vymyslel, že fórum je zbytečné, tak ho zrušil. To, že se na něm vytvořila komunita naprosto skvělých lidí, kteří tam chodili a komunikovali každý den, vůbec nikoho nezajímá. Prostě párkrát klikli a poslali do kytek spoustu našich společně strávených let.

Jasně, spousta z nás je na Facebooku, takže aspoň s některýma lidma mám pořád kontakt. Ale nejsou to všichni a není to naše fórum. Facebook nemá takové možnosti, na jaké jsme z fóra zvyklí.

Zajímalo by mě, co na to říkají kluci z Apocalyptiky. Ví už o tom vůbec? Můžou proti tomu něco udělat? Asi spíš ne. Věřím, že kdyby to bylo na nich, tak tohle nedopustí. Být upsaný velkému labelu nemusí být pokaždé výhra.

Jo, vím, že tohle asi moc lidí nezajímá, ale potřebuju to ze sebe někde vyventilovat. Přesně k takovýmhle účelům jsem mívala fórum. Jenže fórum není, na FB se mi to psát nechce, tak musím sem.

RIP ApoForum

Chleba se solí

To, že různé skutečnosti můžou mít v různých kulturách jiné významy, asi nikoho nepřekvapí. Mě dneska v estonštině zaujal "soolaleib." Doslovný překlad je "chleba se solí" a doopravdy to může znamenat to, co si každý představí pod chlebem a solí. Soolaleib má ale ještě jeden význam. U nás bysme tomu asi řekli kolaudačka, čili nějaká uvítací party v novém bydlení. A jakou má spojitost chleba s večírkem? Přesně opačnou, než je tomu u nás. V Estonsku se chleba a sůl nosí jako dárek na kolaudaci, chleba je údajně dokonce upravený do podoby ježka - jsou v něm zastrkané zápalky.

Naproti tomu v české kultuře se chlebem a solí hostí návštěva. Nevím, nakolik se tenhle zvyk ještě někde dodržuje, řekla bych, že tak maximálně na nějakých folklórních slavnostech, ale u nás doma jsme si ho taky jednou vyzkoušeli. Přijela k nám totiž část rodiny, která bydlí na druhé straně republiky, takže se nevídáme moc často, a když jsme vymýšleli nějakou ptákovinu, abysme se po dlouhé době pobavili, napadlo nás uvítat je chlebem a solí. A musím nás pochválit, účel to splnilo - všichni jsme se pěkně spolu zachechtali.

Mika Waltari: Bosá královna

Tak se konečně dostávám k tomu hlavnímu tématu, o kterém bych chtěla psát tenhle blog - věci týkající se Finska a Estonska. Dneska to bude něco ze čtenářského deníku.

Mika Waltari: Bosá královna
Vydalo: nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod, 2008

Překlad: Vladimír Piskoř
Originál: Kaarina Maununtytär; nakladatelství WSOY, Helsinki, 1942

Hned na začátek musím přiznat, že Mika Waltari nepatří mezi moje oblíbené spisovatele. Až doteď jsem od něho nečetla nic, co by mě nějak extra zaujalo. Egypťana Sinuheta jsem nedočetla, i když vlastně nechápu, proč mě tak nebavil. Hodně lidí mi ho doporučovalo už dávno předtím, než jsem se začala zajímat o Finsko (takže hodně dávno) a navíc podle popisu to zní jako něco, co by mohl být můj šálek kávy - jenže nebyl. Až budu mít míň věcí na čtení, zkusím mu dát druhou šanci. Plavovláska na mě působila příšerně depresivně a doteď jsem nepochopila, proč jsou z ní všichni tak nadšení. I jí možná dám druhou šanci, ale rozhodně to nebude v případě, že budu mít okolo sebe jakýkoliv důvod pro blbou náladu, i kdyby to mělo být jenom pošmourné pozdně podzimní počasí. V Cestě do Istanbulu byl zajímavý popis poválečné Evropy, ale jinak to byla hodně nudná knížka. Pak jsem od Waltariho četla ještě pár dalších kratších próz, ale ty mi splývají dohromady, takže už si nejsem jistá, co všecko to vlastně bylo.

Sáhnout po další Waltariho knize jsem vůbec neměla v plánu, ale náhoda zapracovala a když jsem si od Anežky půjčovala Sedm bratří od Alexise Kiviho, dostala jsem k tomu navíc i Waltariho Bosou královnu. Chytila mě už od první stránky, a to se u mě nestává moc často. Potěšilo mě, že jsem prakticky hned poznala, o kom je řeč - 16. století ve Švédsku, čili vláda Vasovců, je totiž jedno z mála témat z historie, o kterém si aspoň něco málo pamatuju. Díky tomu jsem taky od začátku věděla, jak to s hlavní postavou celého románu, králem Erikem XIV., skončí.

Děj knihy začíná Erikovým nástupem na trůn po smrti jeho otce Gustava Vasy a končí Erikovou smrtí. Sledujeme tedy jeho vládu, nástup duševní choroby a pak i život ve vězení, největší část příběhu ale zabírá jeho vztah s prostou dívkou Karin, dcerou biřice. To, že jeho manželka nebyla urozená, si z hodin historie vůbec nepamatuju, ale Wikipedie tvrdí, že je to pravda, a já zrovna nemám po ruce žádný jiný zdroj, kde bych si to ověřila, tak jí budu věřit. I ve všech ostatních historických detailech se příběh románu shoduje s tím, co si pamatuju a co se píše na Wiki, takže si troufnu tvrdit, že jeho historická přesnost je dost velká.
Dost velký důraz klade autor na důkladné vykreslení povah všech hlavních postav. Erik v knize celkem odpovídal tomu, jak jsem si ho představovala - ambiciózní, podezřívavý, krutý, upřednostňující své zájmy, které ovšem vydává za zájmy státu, před zájmy ostatních. Jako úplně jiný člověk ale působí ve chvílích, kdy je s Karin. Naproti tomu Jana a Kateřinu jsem považovala za docela sympatické osobnosti, takže mě jejich obraz v knize - Jan jako nerozhodný slaboch a tvrdohlavá, ambiciózní Kateřina - hodně překvapil. Poměrně dost prostoru dostal i králův tajemník Jöran Persson, vykreslený jako kruťas podněcující v králi ty horší stránky "pro dobro státu," ale trošku uměle na mě potom působila jeho proměna poté, co vyšel z vězení - i když to vlastně nemuselo být odtržené od reality, vězení dokáže udělat s lidskou povahou zajímavé kousky.

Ze všech postav nejvíc mě zaujala Karin. Potěšilo mě, že z ní Waltari neudělal superhrdinku bez záporných vlastností, která by svojí laskavou povahou nakazila Erika a udělala z něho lidumila. Místo toho sledujeme napřed stydlivou zamilovanou holčičku, která vyroste v laskavou a velmi silnou ženu. Erika miluje a udělala by pro něj naprosto cokoliv, ani v nejmenším se ale neplete do jeho vladařských záležitostí, což je pro prostý lid škoda, ale pro román ani ne, protože takhle aspoň nepůsobí jako světice. Překážky, které se na ni valí, jí pak dávají vlastně jenom dvě možnosti - buď se z toho všeho zhroutí, nebo se zatvrdí a přenese se přes to všechno. Karin si sympaticky volí druhou možnost a nemá to vůbec lehké, napřed kvůli tomu, že musí čelit nenávisti snad všech Švédů, šlechticů i prostých lidí, kteří v ní vidí jen královu konkubínu a čarodějnici. To je ale pořád nic proti dalším ranám osudu, které na ni dopadnou - uvěznění Erika, odloučení od dětí, pak i od samotného Erika a nakonec jeho smrt. Nic z toho ji ale nezlomí, takže Karin z toho vychází jako obdivuhodná, ale přesto pořád docela reálná postava.
Kdybych měla Bosou královnu zařadit žánrově, označila bych ji za historický román s výraznou romantickou linkou. Není to ale vyloženě červená knihovna, takže bych tuhle knížku doporučila především zájemcům o historickou četbu. Řekla bych, že historické reálie vykresluje dostatečně věrně a navíc poutavě, a vlastně celkově jde o napínavý a čtivý román. To, že nekončí zrovna optimisticky, nemůžu vyčítat Waltarimu, ale spíš samotnému Erikovi a Janovi...

Od dřevoprostorové rezonance k indexu rýžovitosti II.

V minulém článku jsem zapomněla vysvětlit ten divný název. Kde jsem na to přišla?

K táborovému programu patří kromě japonštiny, workshopů a her taky přednášky. Spousta přednášek - každý den aspoň jedna. Většinu měla na starosti Denisa, jednou ji zastoupila taky Helena. Ale většinou nám nebylo dopřáno vychutnat si přednášku od začátku do konce vcelku, protože do nich vstupovali dva šílení vědci, jejichž jména si nepamatuju, ale byli nápadně podobní Vaškovi a Křečkovi. A tihle vědci vždycky potřebovali naprosto neodkladně změřit jakési podivné veličiny ještě podivnějšími měřidly a na výsledcích dokazovali, že se nám v Dolním Dvoře záhadně zrychlil čas, takže za dva dny proběhne celé roční období. Výchylky v hodnotách indexu rýžovitosti zase znamenaly, že je čas vyrobit suši. Měřidla měla jednu společnou vlastnost - rozhodně se jima nedalo nic změřit, ale zato se s nima daly provádět jiné věci. Třeba škrtit Denisu. :)

Jak už jsem napsala včera, naprostá většina účastníků jsou úžasně kreativní lidi. Celý tábor se proto něco tvoří. Když není zrovna nic důležitějšího na práci, probíhají výtvarné workshopy, kde se vyrábí například origami, dřevořezy ukijoe, kloboučky a japonské sešity. Právě takový sešit jsem se letos odhodlala vytvořit a dokonce se mi to povedlo. Jenom ve fázi zahrnující použití kladiva a hřebíku jsem poprosila o asistenci Faru, která vypadala, že ji to ohromně baví. Tím byly moje výtvarné schopnosti naprosto vyčerpané, takže další workshop jsem se radši rozhodla opatřit hudebním doprovodem. To mi jde o dost líp.

Kreativita se dala uplatnit i jinde než ve výtvarné oblasti. Cestou do a z Vrchlabí jsme mohli skládat básně haiku a renga, po celý tábor přispívat do časopisu a v druhé půlce tábora jsme dostali za úkol ve třech skupinách vymyslet divadelní představení. Mrzí mě, že jsem ty dvě skupiny, které hrály před náma, pořádně neviděla, protože jsme se připravovali na náš vlastní výstup, ale na druhou stranu - to nejlepší nakonec! :) Naší skupině se podařilo nejlíp trefit do vkusu publika, které tvořili převážně malí špunti v doprovodu rodičů nebo táborových vedoucích (ale to jsme dopředu nevěděli), protože to byla taková ptákovina, že se bavili snad všichni včetně nás účinkujících. My jsme se teda bavili po celou dobu přípravy, od začátku vymýšlení scénáře po pokusy o nazkoušení, které se stejně moc nepovedly, takže jsme pak jeli na punk. Moje role - božstvo Kaštanu - mi naprosto sedla. Objevila jsem se tam jenom na začátku a na konci, nemluvila jsem a nebylo mi vidět do obličeje, protože jsem na něm měla masku, skrz kterou jsem sice skoro neviděla, ale to ani nebylo moc potřeba. 

Divadlo nebylo jedinou akcí, na kterou byly potřeba kostýmy. Hned ze začátku tábora jsme absolvovali procházku do dědiny, na kterou jsme se mohli, ale nemuseli, obléct... jakkoliv. Cosplay, lolita, ale klidně i úplně normálně. Hlavní bylo, abysme se v tom dobře cítili. Zajímalo by mě, co si asi museli myslet náhodní kolemjdoucí při pohledu na pětatřicet exotů...

Na táboře byl samozřejmě prostor i pro klidnější aktivity, určené hlavně k zamýšlení se. Ty se občas týkaly japonských svátků (například vypouštění dušiček - skořápek se svíčkou o Obonu), a patří sem taky noční procházka, nebo jak to nazvat (s bojovkou nebo stezkou odvahy to nemá nic společného). Na území tábora bylo rozmístěných pět stanovišť se svíčkama a básněma, které se vztahovaly k ročnímu koloběhu. Naším úkolem bylo jenom je projít a přečíst si je, mohli jsme u toho strávit tolik času, kolik jsme chtěli, pozorovat oblohu, na které sem tam vykoukla hvězda... Na konci jsme potom sepsali naše myšlenky, pocity, nebo třeba básně, které nás u toho napadly. Tohle je přesně ten typ nočních akcí, který mě nejvíc baví. Žádné lekání, honění nebo něco takového. Jenom noc a já.

Od dřevoprostorové rezonance k indexu rýžovitosti I.

Takže tábor.

Letní japanologický tábor se letos konal už pošesté, s mojí účastí počtvrté. Jak jsem se k tomu dostala? To se mě tak Denisa kdysi zeptala, jestli s nima nechci jet na tábor, a já, nemaje nic lepšího v plánu na prázdniny, jsem kývla. O Japonsku a japonštině jsem věděla prd. Ale postupem času se ukázalo, že to bylo jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které jsem v posledních letech udělala. Může to znít přehnaně, ale je to tak.

Co mě tam tak táhne? Lidi, lidi a lidi. Originální, kreativní, inteligentní, tolerantní, šílení lidi. Jakožto správného introverta ze mě velké skupiny lidí energii spíš vysávají, ale tady je to naopak. Zatímco v běžném provozu se těším na každou chvilku, kterou můžu strávit sama, na táboře nemám problém dobrovolně trávit celé dny až do pozdních hodin mezi ostatníma.

Jedním z hlavních témat letošního tábora bylo poznávání sebe sama prostřednictvím japonské kultury. Ono se to vlastně táhne jako červená nit všemi tábory, aspoň mi to tak přijde. Mně, jakožto člověku lehce ovlivnitelnému, ne moc sebevědomému a poměrně asociálnímu, pomáhají ujasnit si, co chci, co mě baví a nebaví, zajímá a nezajímá, kdo vlastně jsem. Jde to líp než v normálním prostředí, protože se tady vyskytuje na první pohled lehce nesourodá parta lidí, kteří mají kromě stejných zájmů i pár společných vlastností a jednou z nich je tolerance. Každý z nás je svým způsobem divný a o to lehčí pro nás je akceptovat divnost i u ostatních lidí. Díky tomu, že jsem se dostala do téhle společnosti, je pro mě lehčí nepodléhat stádovitosti a nenechat se omezovat myšlenkama na to, "co by tomu řekli ostatní." 

Kdybych nejezdila na tyhle tábory, nešla bych studovat finštinu.

Dost bylo vznešených myšlenek, vrhněme se na popis. Co se na japanologických táborech dělá a co tam dělám já?

Letos jsem spolu s Yochigo jela jako "něco jako vedoucí." Původně jsem myslela, že budu vedoucí bez uvozovek, ale nějak to zase nevyšlo. Moje úkoly se postupem času měnily: napřed jsem měla zato, že jedu jako táborový bard a holka pro všechno. Pár týdnů před táborem jsem k tomu dostala za úkol učit hiraganu a katakanu. No dobře, to ještě zvládnu, řekla jsem si. Těsně před začátkem tábora jsem se ale dozvěděla, že budu učit i začátečnickou gramatiku. Whaaat? To nebylo v plánu! A proč já, když tři čtvrtiny osazenstva umí japonsky líp než já??? Za normálních okolností jsem přesvědčená, že by učitel měl mít před svými studenty náskok větší než jenom pár kapitol. Já z japonštiny jakž takž ovládám právě a jenom to, co jsem měla za úkol předat táborníkům, takže jsem z toho nebyla úplně nadšená, ale nezbylo mi nic jiného, než to zvládnout, tak jsem to teda zvládla.

Zvládla jsem i jiné věci. Například dovést půlku tábora, které se nechtělo jet z výletu autobusem, z Vrchlabí zpátky na penzion a neztratit se u toho. (Dobře, oni se odvedli sami, já jsem zakročila jenom jednou, když mi chtěli uhnout z modré trasy.) A musím je ještě jednou pochválit - měli jsme sraz přesně v 15.30, a když jsem se na to místo spolu s pár dalšíma lidma dostala někdy v 15.24, všichni ostatní už byli připravení a čekali jenom na velitele, čili mě. No uznejte, to se tak často nestává!

Mým dalším letošním úkolem bylo starat se o hudbu. Tož jsem se teda starala. Skoro každý večer, místo toho, abych se izolovala na pokoji, jsem týrala kytaru ve společenské místnosti a většinou se okolo mě vytvořil větší nebo menší shluk lidí, kteří se tvářili, že se jim to líbí a dokonce se ke mně i přidávali (když jsem se teda zrovna nerozhodla hrát písničky, které nikdo z nich nemohl znát). Doufám, že to nikoho neotravovalo - a jestli jo, tak mi to klidně příště řekněte!

Při hraní jsem si uvědomila taky to, že s většinou táborů mám spojené určité písničky. Freedomácké tábory reprezentují Zrození hvězd, Zachraňte koně, Abeceda, případně ještě Kytka a Kometa, čili písničky, které se jsem se naučila u táboráků na Vlčáku. Ze skautského tábora si pamatuju hlavně Carpe diem, na kterou jsem bůhví proč zapomněla při výrobě zpěvníku, ale naštěstí ji zvládám zahrát i zpaměti. A se Smraďavkou mám spojené písničky, které jsme zpívali s Andym při hodinách angličtiny. Na prvním místě mám Man on the Moon, nejsem si úplně jistá, proč zrovna tuhle, ale při vzpomínání na Smraďavku a mého nejoblíbenějšího vedoucího Andyho se mi vždycky vybaví jako první (a ne, není to proto, že se v ní zpívá o Andym). Další na seznamu jsou třeba Runaway Train, Wonderwall a Killing Me Softly. Ostatní písničky z hodin angličtiny jsem do svého zpěvníku nezařadila, protože je dost tlustý i bez nich, ale pořád mám někde tady zpěvník vytvořený z textů nasbíraných za těch pět táborů na Smraďavce a hraju si z něho docela často.

Vzhledem k tomu, že na minulých japatáborech se zas tak moc nezpívalo, nemám k nim žádnou písničkovou asociaci a docela mě to mrzí. Ani letos se mi nepodařilo vytvořit si ji, protože jako hlavní bard jsem to byla já, kdo nejčastěji určoval, co se bude hrát, a kromě několika chvilek, kdy se kytary chopila i Denisa, nebyla ani příležitost naučit se nějakou novou písničku a vytvořit nějaký vztah mezi tou písní a táborem...

A ještě jedna věc mě napadá k tomu hraní. S tím jsem taky udělala pokrok - tím nemyslím, že bych hrála nějak líp než třeba před rokem (i když to asi taky), ale hlavně se přestávám bát hrát a zpívat před lidma. Teda aspoň před některýma - pořád nejsem zrovna ráda, když u toho mého brnkání je někdo, o kom vím, že to umí daleko líp než já, ale před nemuzikantama už se zvládám projevovat. Třeba si někdy troufnu vylézt s tím i na pódium - když už jsem si troufla vylézt s mandolínou, na kterou jsem se dva týdny před koncertem naučila přesně ty tři akordy, které jsem potřebovala do jedné písničky, tak už bych se snad mohla překonat i s tou kytarou. :)

Helsinki... a domů

Už bych konečně mohla dopsat to Finsko, ať se můžu vrhnout na zápisky o táboře. Naštěstí už jsem skoro na konci.

Tak teda Helsinki. Na to, že jsem tam strávila dva dny, jsem toho zas tak moc neviděla. Přespávala jsem opět u Dovydase v Espoo, první noc i s Luckou, ta ale druhý den odletěla do Stockholmu, zatímco mě čekalo ještě zhruba 24 posledních hodin ve Finsku.

Centrum Helsinek je tak akorát velké na to, aby se turista dostal, kam chce, pěšky, pokud s sebou nevláčí kufry, krosny a podobné nesmysly. Na to, aby takové záležitosti nemusel tahat s sebou, jsou jako dělané skříňky na vlakáči (menší za 3 EUR, větší za 4 EUR na 24 hodin). Z Kamppi je to na vlakáč kousek, ale dvacetikilový kufr, který má navíc kolečka příšerně blízko u sebe, je pěkná potvora, takže se vyplatí svézt se jednu zastávku metrem. A když se člověk zbaví nadbytečné zátěže, může se vydat, kam chce.

My jsme to vzaly přes Aleksanterinkatu. Ta je kouzelná v tom, že jdete, jdete, a najednou, když to vůbec nečekáte, stojíte na Senaatintori. Po levici se tyčí Tuomiokirkko, což je kolos sám o sobě a navíc k němu vede spousta schodů. Docela by mě zajímalo, jestli to má někde zezadu bezbariérový přístup.

Ze Senaatintori je to jenom kousek do přístavu a na Kauppatori, čili trh. Kousek odtud je i Wanha Kauppahalli, čili stará nákupní hala, ale ta je kvůli rekonstrukci uzavřená. Místo ní jsem se jela podívat do druhé haly na Hakaniemi, ale teda ne že bych si tam něco vybrala. Zato jsem se místo autobusů konečně svezla i tramvají - teda ne k ní, ale od ní, zpátky k přístavu. Odtud jsem si šla prohlídnout ještě druhý "malý kostelík," Uspenskou katedrálu. Ta je ortodoxní, zatímco Tuomiokirkko je luteránská. Tak co, která je hezčí?

Musím přiznat, že o moc víc jsem toho nestihla. V pátek ráno jsem vstala moc pozdě a pak mi dlouho trvalo balení, takže z mých plánů zajet si na Suomenlinnu nezbylo nic. Tak jsem se aspoň znovu prošla po Kauppatori, nakoupila pár dalších dárků a suvenýrů pro sebe a stihla si i finsky pokecat s jedním prodavačem. Cestou na Kauppatori jsem šla opět okolo Tuomiokirkka, a tam se mi naskytl trochu jiný pohled než den předtím. Vidíte rozdíl?

Část davu seděla na schodech, zbytek postával na náměstí. Šla jsem prozkoumat, co se to tam děje, a objevila jsem tohle:

Nemám tušení, co to bylo za akci, ale bylo to pěkné. Vzhledem k tomu, že muzika pochodovala stejným směrem, jakým jsem měla v plánu jít i já, přidala jsem se do průvodu, který se za nima vytvořil. Občas jsem je předběhla a pokoušela se vyrobit pár fotek, z nichž stejně většina stojí za prd. V jednu chvíli do mě cosi žduchá, já se otočím, a ejhle - nějaký japonský turista má málo místa pro svůj foťák. Vzhledem k tomu, že jsem si už svých pár snímků pořídila, rozhodla jsem se uvolnit mu moje perfektní místo hned u cesty, po které muzikanti procházeli.

No a to by tak bylo skoro všechno. Odpoledne jsem vytáhla kufr z úschovny a nechala se autobusem odvézt ke svému druhému letu v životě. Přecpaným letištěm jsem prošla bez problémů, dokonce se mi povedl mistrovský kousek - bez váhy se těsně trefit do limitu na kufr (měl 22,8 kg, limit byl 23 kg). Protože jsem tam byla dost brzo, měla jsem ještě čas zatoulat se do pár obchodů, mimo jiné i do Marimekka - a konečně jsem objevila něco v dostupné cenové kategorii! Maličké peněženky, tak akorát do kapsy, po deseti eurech. Vzala jsem je zrovna dvě, jednu pro sebe, jednu pro mamku. Dali mi je do pěkné igelitky s logem a do ní strčili ještě další stejnou igelitku. Juchú!

Zatímco v Praze jsem do letadla nastupovala přímo, v Helsinkách jsem si vyzkoušela i příjezd autobusem k letadlu a vlez po schůdkách. Přišla jsem ke svému sedadlu, tam ale už kdosi seděl. Hodila jsem zmatený pohled na letušku, která se mě zeptala, jestli bych si nesedla jinam, do úplně poslední řady. No proč ne, povídám si, a dobře jsem udělala, protože z mého původního sedadla u uličky se najednou stalo sedadlo u okýnka... teda aspoň půlku okýnka jsem měla pro sebe, zbytek už trčel do řady před náma. Ale i tak to bylo super. Jediné, co mi trošičku vadilo, byl fakt, že letadlo bylo tak ze tří čtvrtin plné Vietnamců na cestě z Hanoie do Prahy. Ne že bych proti nim něco měla, jenom jsem si chtěla užít poslední dvě hodiny mezi Finama, což se tak moc nepovedlo... 

Tak to by bylo asi všechno na téma Já ve Finsku, teda pokud mě nenapadne ještě něco dalšího. Doufám, že brzo (nejpozději za rok) budu mít další příspěvky do téhle kategorie. Už teď se tam těším znovu!

Postřehy z vlaků

Než se dostanu k tomu, jak jsem se měla poslední dva dny v Helsinkách, chtěla bych sepsat pár postřehů, které mě tak různě napadají a pak je zase zapomínám.

Mezi Helsinkama a Kuopiem jsem cestovala vlakem, protože to nakonec díky slevám vyšlo poměrně levně (cesta tam 33 EUR a cesta zpátky dokonce jenom 24) a taky, abych se mohla kochat krajinou. A taky že jsem se kochala... jenomže po 4,5 hodinách ve vlaku člověk zjistí, že finská krajina je sice nádherná, ale poněkud jednotvárná. Les, les, jezero, les, jezero, do toho rozstrkané osamělé domky, většinou červené, někdy žluté, občas i jinak barevné. Jednou za uherský rok se objeví nějaké město, ale dřív, než si ho člověk stačí všimnout, už je zase pryč. V lesích rostou hlavně smrky a jiné jehličnany a taky spousta bříz, které ale mají trochu jiný tvar, než na jaký jsem zvyklá od nás - vzhledem k tomu, že často rostou v hustém porostu spolu se smrky, vytahují se za sluníčkem a jsou vysoké a štíhlé.

Vzhledem k tomu, že se mi teď během dvou týdnů podařilo třikrát absolvovat cestu vlakem mezi Prahou a jižní Moravou v jednom nebo druhém směru, takže dohromady jsem v českých vlacích strávila zhruba stejně času jako ve finských, můžu se pokusit o srovnání. Člověk asi potřebuje vypadnout ven, aby zjistil, jak je doma krásně. Česká krajina má oproti té finské výhodu v tom, že se pořád mění, takže zvědavého cestujícího nenudí: střídá se tu pole, lesík, louka, řeka, další pole, rybník, pole, les, chvilku placka, chvilku kopce, a do toho spousta dědin, městeček a měst. Vlastně mě docela trklo, jak hustě je Česko zastavěné - málokdy se stane, že z oken vlaku není vidět ani jediná budova.

Typický český hnidopich by si řekl, že Finsko bude mít nad Českem ohromnou výhodu aspoň v kvalitě dopravy. Jenže ani to není tak úplně pravda, aspoň co se týká ECček a ICček. Neměla jsem příležitost svézt se tam lokálkou, takže tuhle kategorii ze svého srovnání vynechám (a troufla bych si tipovat, že aspoň v tomhle Finsko vyhraje, protože třeba naše rychlíky, kterýma jezdím každý týden, to je teda něco...). Když se ale podívám na dálkové vlaky, jsou na tom ty finské i české (nebo lépe řečeno ty, co jezdí přes Česko, protože ECčka, kterýma jsem se vezla, byly rakouské, maďarské nebo polské), docela dobře. Pohodlné, čisté, s milýma průvodčíma a možností koupit si jízdenku přes net a vytisknout si ji doma (jenom nechápu, proč u ČD je nutnost vyplňovat tam číslo občanky a tu potom ukazovat spolu s jízdenkou). Ve finských vlacích fungovala líp klima, i když na vině možná bude i to, že tam nestoupaly teploty tak moc nad třicítku,jako tady. A zpoždění? Na ten první vlak v ČR jsem musela čekat okolo půl hodiny, ale zpoždění údajně vzniklo už v Německu. Další dvě cesty proběhly naprosto bez zpoždění. Ve Finsku na té 4,5hodinové trase nabral vlak poprvé zpoždění něco přes deset minut, podruhé si nejsem jistá, ale snad jsme dojeli včas...

A nakonec hádanka: Ve které zemi můžete potkat na vlaku namalovaného Krtečka?

(u nás jsem ho ještě neviděla, ale tam na severu je to milé překvapení, když vás míjí vlak s Krtkem)

Výletování

Kromě pravidelné každovšednodenní výuky na nás občas čekal i organizovaný program po večerech a víkendech. Začalo to večerní party den po příjezdu a pokračovalo dvěma menšími výlety o prvním víkendu. V sobotu jsme se šli za doprovodu dvou průvodkyní projít po Kuopiu. Paní, která doprovázela naši skupinu, měla ovšem nepříjemný zvyk začít vykládat vždycky na těch nejrušnějších místech, například těsně u silnice., tudíž jí občas nebylo rozumět ani fň. Taky často něco povykládala, pak to vypadalo, že se přesunujeme dál, jenže pani udělala tři čtyři kroky a znovu se zastavila, protože si vzpomněla, že chce ještě něco říct... Ale jinak to byla docela příjemná procházka.

V neděli nás čekal výlet lodí po jezeře Kallavesi. Počasí nebylo nic moc, foukal vítr a poprchalo, ale na lodi se dalo schovat pod střechu, když bylo moc zima. Stejně jsem to odnesla... ale o tom potom. Z lodě jsem pořídila pár nádherných fotek, některé chatičky se zahrádkama a moc pěkně upravené nábřeží přímo lákají k tomu, aby se tam člověk okamžitě přestěhoval. 

Další týden byl na oficiální organizované akce chudší, šli jsme jenom na slavnostní večeři s jakýmsi představitelem města a vzhledem k tomu, že radnice se zrovna rekonstruovala, akce se konala v jednom nóbl hotelu. Ale ty saláty byly fakt dobré, i když krevety zrovna nemusím.

Druhý víkend začal už v pátek odpoledne, kdy jsme neměli ani výuku, a celý víkend jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, třeba vypadnout na druhý konec Finska. A co jsem dělala já? Okamžitě po obědě jsem zalezla do postele a až do pondělního rána z ní skoro nevylezla, protože se na mě projevilo to ofouknutí z minulé neděle a dostala jsem příšernou rýmu. Přišla jsem tím o procházku na Puijon torni, které se účastnila spousta spolužáků, i o druhou a poslední návštěvu karaoke baru. Nebyla jsem schopná ani sáhnout na úkoly, které se mi čím dál tím víc hromadily a o to víc napilno jsem měla poslední týden. Ale aspoň se mi povedlo dočíst Neznámého vojáka (čehož jsem pak využila v eseji pro Hannu) a začala jsem s další knížkou - pořádně tlustým sborníkem sci-fi a fantasy.

Poslední sobotu, kterou jsem trávila ve Finsku, jsme jeli na výlet do národního parku Koli. Většina z nás si myslela, že to bude hlavně turistický výlet, ale nakonec jsme toho zas tak moc nenachodili. Začali jsme prohlídkou muzea a pak jsme s místním průvodcem vyrazili na procházku lesem, která trvala zhruba něco přes dvě hodiny, jestli si to správně pamatuju. Asi by byla kratší, kdyby se každou chvíli nevrhaly armády lidí na bujné borůvkové porosty. Ale výhledy na jezero Pielinen byly opravdu úchvatné!

Naše cesta skončila na jedné zapadlé samotě, kde nás čekal oběd, pro zájemce i sauna a pro ostatní spousta volného času, který jsme využili různě. Mě přemohla únava, takže jsem si na sluníčku chvilku zdřímla a tuším, že jsem nebyla sama. Ve zbytku času jsem se šla trochu projít do lesa, sebrat pár borůvek a hledat, kde by se mohla ukrývat božstva kami...

... japonská božstva ve Finsku? Jak jsem na to došla? Jednoduše. Hned za budovou, kde jsme obědvali, jsem našla dřevěné cosi, co ve mně na první pohled vzbudilo myšlenku - to vypadá japonsky!

(Chtěla jsem to vyfotit i z druhé strany, ale stihly se mi vybít baterky ve foťáku a já blb jsem neměla s sebou náhradní, i když jsem byla přesvědčená, že tam jsou...)

No a po chvilce zkoumání jsem přišla na to, že jsem měla pravdu a opravdu na mě tady dýchá Japonsko:

To mě naladilo na předtáborovou atmosféru, vzpomněla jsem si na náš dolnodvorský kaštan a začala hledat, kde by se takové božstvo mohlo schovávat... možná třeba tady... a tady:

Z povinných akcí na nás už čekal jenom večírek na rozloučenou poslední večer v Kuopiu. A že se to pěkně rozjelo, a to jsme ani nemuseli pít... teda aspoň někteří. Začalo to pořádnou žranicí, pak se přešlo ke zpívání a tancování a vydrželi bysme to možná až do rána, kdybysme v jedenáct nemuseli vypadnout ze školní budovy. Ale protože nám to nestačilo, spousta z nás pokračovala na crazy akci - noční koupání v Kallavesi. Chvilku trvalo, než jsme se všichni posbírali a než jsme přišli na místo, takže jsme do vody skákali až okolo jedné v noci. Někteří si přišli jenom posedět na pláž, ale našlo se nás docela dost odvážných, kteří jsme vlezli do vody (a teď se budu trochu vytahovat - byla jsem jedna z prvních, kdo tam vlezl, a úplně první z holek). Malé bezvýznamné plus mají i naše super učitelky, které si taky přišly s náma zaplavat, jenom Yrjö na to byl moc unavený. Voda nebyla kupodivu ani moc studená. Italské moře sice vypadá trochu jinak, ale už jsem byla i ve větší ledárně. Cestou zpátky jsme ještě udělali malou zastávku na hřišti s houpačkama a kolotočema a prolézačkama a labyrintem a bylo nám naprosto fuk, že většině z nás už není -náct. Rozhodně to byla taková pěkná tečka za tím naším případem... teda pobytem!

Jak probíhá škola v létě

Tak tohle mi vůbec, ale vůbec nevyšlo. Nějak jsem si nepředstavovala, že mi zbude tak málo volného času, ve kterém budu navíc tak vyšťavená, že na blog nebudu mít ani pomyšlení. Z Finska už jsem něco přes dva týdny doma, ještě jsem navíc stihla i japanologický tábor a koncert mého sboru s Petrem Bende. Teď mám zhruba měsíc volno, než mi začne semestr, takže zkusím dohnat, co jsem zameškala a dopsat ještě spoustu postřehů a zážitků z celých prázdnin.

Dneska se vrhnu na popis toho, jak probíhala výuka. To, že jsme byli rozdělení do tří skupin, už jsem psala. Většinou jsme měli dopolední a odpolední tříhodinový blok rozdělený jednou až dvěma přestávkama, občas se místo odpoledního bloku objevila přednáška. V každém bloku se probíralo jedno z pěti témat - gramatika, kterou učil Yrjö, literatura s Hannou, práce s textem, kterou měly na starost Hanna a Maija, fráze s Maijou a používání finštiny v běžné komunikaci s Tiinou a Outi.

V hodinách se vycházelo z toho, že všichni už finsky aspoň trochu umíme a cílem nebylo nacpat do nás hromadu nových znalostí, ale spíš upevnit a prohloubit to, o čem už jsme někdy slyšeli. V gramatice se braly například takové věci jako perfekt a imperfekt nebo objekt, čili záležitosti, které už jsme se všichni samozřejmě učili, ale jsou tak komplikované, že se jejich studiu můžete věnovat roky a stejně v nich budete občas dělat chyby.

Mně osobně se hodně líbily hodiny, ve kterých jsme se učili třeba, co to znamená, když vám "skočí zajíc do kalhot" nebo když "strčíte flétnu do tašky." Kromě frází byly taky dost zajímavé hodiny literatury, které probíhají úplně jiným způsobem než u nás. Cílem není narvat si do hlavy telefonní seznamy autor - dílo, dílo, dílo, plus případně něco málo o životě autora a obsahu díla. Naopak - vždycky jsme dostali za úkol přečíst nějaký text, ať už prozaický, nebo třeba pár básní, a v hodině jsme ho potom rozebírali na základě nějakých předem daných otázek, napřed v menších skupinkách a pak všichni dohromady. I tímhle způsobem se dá učit o literatuře a můžu říct, že si z toho rozhodně pamatuju některé věci líp, než kdybych se měla učit ten klasický telefonní seznam. Taky mě to motivovalo k tomu, že si chci přečíst něco od Romana Schatze (až to něco seženu), a taky jsem zjistila, že Kari Hotakainen, přestože mě jeho dvě knížky přeložené do češtiny moc nebavily, mě umí občas i rozesmát.

Dalším rozdílem oproti hodinám u nás doma byla rozhodně větší interaktivnost hodin. Teď si ale nejsem úplně jistá, jestli za to může jenom styl výuky, nebo daleko větší pasivita studentstva u nás doma. Skoro bych řekla, že to bude ten druhý důvod... Aktivita v hodinách i mimo ně byla taky součástí závěrečné známky a přesně jak jsem čekala, byla to moje největší slabina. Vím, že s tím mám dost velký problém a pracovat na něm se mi daří jenom občas. Ale přece jenom se mi sem tam podařilo odpovědět i na otázky hozené do placu, kterých se mohl chopit kdokoliv, takže jsem ze sebe měla radost, protože to normálně vůbec nedělávám, nejsem si úplně jistá, proč, ale jsem v tomhle trochu zablokovaná...

Součástí závěrečné známky potom byl taky výkon v testu, závěrečná prezentace, písemná práce na základě Yrjövy přednášky a vývoj, který jsme prodělali za ty tři týdny. Esej tvořila 8 % známky, ostatní části po 23 %, takže můžete hádat, z čeho jsem měla nejlepší hodnocení - no samozřejmě z eseje. Taky druhý psaný úkol, něco o literatuře, se mi docela povedl, ale ten pro jistotu nebyl do známky počítaný vůbec. Mám já to někdy pech... Nakonec jsem z kurzu odešla se čtyřkou, což vůbec není špatné - známkování je tam totiž přesně naruby, takže pětka je nejlepší a jednička nejhorší. Viděla jsem výsledky jenom pár lidí a všecko to byly pětky a čtverky, tak by mě zajímalo, jestli to někdo měl horší, ale to už se asi nedozvím...

Ještě něco málo o přednáškách - těch bylo celkem pět. O prvních dvou už jsem psala (jazyky ve Finsku a současná literatura), druhý týden potom mluvila nějaká paní, jejíž jméno si už bohužel nepamatuju, o savoském nářečí. Místy to bylo zajímavé, místy nesrozumitelné a chvilkama jsem se přistihovala, že místo toho, abych dávala pozor, si v hlavě zpívám Ievan Polkku a hledám v ní typické rysy nářečí savo. Třetí týden ve čtvrtek jsme zvládli hned dvě přednášky za sebou - první měla Ritva-Liisa Pohjalainen o svém designu, špercích a módě. Některé obrázky se mi moc líbily, ale občas to byla trochu nuda, hlavně, když ukazovala spoustu velmi podobných podivných skleněných předmětů za sebou. Poslední byl choreograf, tanečník a bůhví co ještě Jorma Uotinen, který mluvil docela zajímavě, ale vzhledem k tomu, že na mě už zase šla únava, mozek mi vypínal, takže jsem vždycky zachytila jenom útržky toho, o čem zrovna vykládal.

Během těch tří týdnů výuky jsem zjistila, že na tom s finštinou nejsem ani moc dobře, ani moc špatně. Když se na mě nemluví moc rychle nebo drmolivě, případně pokud slova nepřehlušuje třeba hučení motorů letadla, rozumím bez větších problémů. S mým vlastním mluveným projevem to pořád není nic moc, ale rozhodně je to aspoň o pár chlupů lepší než na začátku prázdnin. Přestože jsem od některých lidí slyšela, že jim ten kurz vůbec nic nedal, nemůžu s tím absolutně souhlasit. Mě těch pár týdnů rozhodně posunulo o kus dál. Teď to bude chtít jenom nezakrnět, takže bych si pomalu mohla začít hledat nějaké finské Erasmáky, kteří budou příští semestr v Brně, jestli by se jim nechtělo občas si zajít pokecat finsky.

Konečně na místě

Úterý a středa se nesly ve znamení organizačních a seznamovacích aktivit. Jak už jsem psala, je nás tu celkem 36 studentů. Sjeli jsme se z 12 zemí: z Česka, Slovenska, Polska, Maďarska, Německa, Francie, Litvy, Estonska, Ruska, Švédska, Mexika a USA. Nejvíc je tu Rusů - oficiálně stejně jako Estonců, obou po osmi kusech, ale několik lidí, kteří bydlí v Estonsku, má taky ruskou národnost. Slovensko tady vlastně "úředně" zastoupené není, protože se to bere podle domovské univerzity, a obě Slovenky - Lucka a Lívia - studují v ČR.

V úterý jsme taky psali rozřazovací test a absolvovali jakýsi skupinový pohovor s jedním z učitelů zhruba o tom, co už jsme napsali do toho šíleného úkolu. Na dotaz, ve které bych chtěla být skupině, jsem bez váhání odpověděla, že v té nejslabší. Fakt jsem měla dojem, že skoro každý, snad kromě Anny, tady umí finsky asi stokrát líp než já. No ale asi to není pravda, protože jsem se dostala do prostřední skupiny. Původně to měli pěkně vymyšlené - 3 skupiny po 12 lidech na úrovních základní, střední a samostatná. Jenže pak se vytasili s tím, že jim to takhle vůbec nešlo rozdělit, protože všichni umíme strašně dobře finsky (häh?), takže základní skupina není, ve "střední" skupině je 8 lidí a pak jsou dvě "samostatné" skupiny po 14 duších.

Odpoledne jsme měli první přednášku. Yrjö mluvil o postavení finštiny mezi ostatními světovými jazyky a o dalších jazycích, které se používají ve Finsku. Hned nám taky zadal první úkol - napsat nějaký text na jedno z těchto dvou témat, jako zdroj stačí použít jeho prezentaci. To nám to pěkně začíná - ještě ani nezačala vlastní výuka a už máme úkol...

Večer jsme měli zahajovací party. Vůbec se mi tam nechtělo, protože jsem byla příšerně unavená, ale vzhledem k tomu, že účast byla povinná, musela jsem se přemoct. Nakonec to nebylo tak hrozné, unavených lidí tam bylo daleko víc. Každý z nás přineslo něco malého na zub, mohlo, ale nemuselo to být něco tradičního z našich zemí, takže jsme s Luckou a Lívií vyrobily něco mezi jednohubkama a chlebíčkama (na jednohubky to bylo moc velké a na chlebíčky zas malé) a k tomu přikoupily pár českých piv, kterých se v místních obchodech dá najít překvapivě moc.

Ve středu jsme se věnovali dalším organizačním záležitostem, hlavně závěrečné prezentaci, na kterou jsme se rozdělili do trojic a vymysleli si téma. Já, Litevka Auguste a estonská Ruska Lilia jsme se rozhodly pro finskou identitu a jedna z těch dvou, nevím už která, navrhla, že bysme to mohly provést jako interview s náhodnými kolemjdoucími domorodci. Moc se mi do toho nechce, ale budiž...

Dopoledne jsme zvládli ještě prohlídku knihovny, kam nás zavedla Outi, a odpoledne následovala druhá přednáška, tentokrát od Hanny, na téma nové směry současné finské literatury. Neznala jsem z toho prakticky nic až na Alexandru Salmelu, ale některé z těch jmen vypadají docela zajímavě. Aspoň mám inspiraci, co si přečíst. Ale až někdy jindy, teď jsem příšerně unavenááá!

Do Kuopia

Jedním z prvních úkolů pondělního rána byl domácí úkol, na který jsme měli asi tak dva měsíce, tak proč ho nedělat na poslední chvíli, že ano. Spočíval v zodpovězení 14 otázek, ve kterých jsme měli hodnotit naše znalosti finštiny, popsat, co máme na finštině rádi a jaké máme představy o kurzu. Zahrnovalo to nejen moji "oblíbenou" otázku "Proč studujete finštinu?" ale i spoustu dalších, ještě lepších: "Jaké jsou vaše cíle pro tento kurz a co musíte udělat proto, abyste je splnili?" "Co je podle vás důležité při studiu literatury?" Některé odpovědi jsem domýšlela ještě ve vlaku. Takovéhle otázky nemám ráda. Fakt ne.

Z bytu jsme společně vyrazily zpátky busem na Kamppi a odtud na nádraží. Vzhledem k tomu, že bylo o dost větší světlo než v noci, mohla jsem si konečně prohlídnout, jak to tam vypadá. Moc hezky. Překvapilo mě, kolik je tam neomítnutých cihlových budov, včetně výškáčů. Přestože každý dům vypadá trochu jinak, ta cihlově červená působí jako pěkný jednotící prvek, takže to všechno k sobě ladí. Je to asi o tisíc procent hezčí než naše hodonínské sídliště, kde se při zateplování natřel každý barák jinýma barvama, ale nějakou podivnou náhodou se na každém vyskytuje žlutá, ovšem pokaždé v jiném odstínu. Ve výsledku to pak vypadá jako laciné omalovánky.

Zatímco já jsem pořídila poměrně levný lístek na vlak (33 EUR), Lucce se podařilo ukořistit cenově výhodnou letenku, takže já jsem vyrážela do Kuopia někdy po jedenácté vlakem a Lucka zůstala ještě pár hodin v Helsinkách. Ještě před nástupem do vlaku jsem si ale pořídila něco na zub a mimo jiné i pytlík salmiakki. Mně to fakt chutná!

Samotná cesta vlakem byla docela příjemná, i když trvala přes čtyři hodiny. Finské IC jsou totiž čisté, tiché a pohodlné. Ale zajímalo by mně, jak to vypadá v lokálkách - někde na nádraží jsem totiž viděla hodně podobné vagóny, jaké jezdí v našich rychlících. Dělá to taky takový hluk jak u nás?

Z nádraží na kolej jsem se rozhodla jít pěšky. Kufr na kolečkách je dobrá věc, selhal jenom na rozkopaném náměstí, kde jsem ho musela místy poponášet. Před mým novým provizorním domovem jsem potkala dalších pár lidí s kuframa, kteří mířili stejným směrem, takže poslední kousek jsme došli spolu. Na místě nás čekala pětice našich učitelů - Yrjö, Tiina, Hanna, Maija a Outi - kteří nás rozdělili na pokoje. Na ten svůj jsem dorazila jako první, takže jsem si mohla vybrat postel a stůl.

Postupně se dostavovali další a další studenti. Všech 36 lidí dorazilo na místo bez problémů, jenom dvěma Polákům se na letišti zpozdily kufry, takže si pro ně museli až další den. Moje spolubydla, Anna z Ruska, dorazila navečer, a ejhle - první problém. Finsky umí velmi málo a anglicky vůbec, stejně jako já rusky, takže naše komunikace je dost omezená. Ale třeba se to brzo zlepší.

První noc ve Finsku

Do Helsinek jsme s Luckou přiletěly okolo půl jedenácté večer místního času. Měly jsme domluvený nocleh u jejích kamarádů, kteří ovšem nebyli doma, takže jsme ještě musely u další kamarádky vyzvednout klíče.

Teď bude následovat nutná geografická vsuvka. Helsinki vlastně nejsou jedno město, ale hned tři v jednom. Na samotné Helsinki se ze západu lepí Espoo, ze severu Vantaa. Letiště je ve Vantaa, byt kamarádů v Espoo, kamarádka čekala na nádraží v Helsinkách. To znamená, že nás čekala ještě dlouhá cesta.

Z letiště jsme vyrazily busem na helsinské nádraží. Tam bysme tak jako tak musely přestoupit, takže to byl vhodný meeting point. První, co mě praštilo do očí, byla budova stojící hned vedle nádraží a nesoucí nápis Ravintola Vltava - aneb česká restaurace. Pěkné.

Když jsme dostaly od kamarádky klíče, musely jsme popojít pár kroků na Kamppi, odkud nám zhruba za půl hodiny jel autobus do Espoo. A fčil vyvstal první problém. Finská MHD totiž vůbec není user-friendly, takže nejenom, že jsou všechny zastávky na znamení, ale autobusy většinou ani nehlásí, na které zastávce se právě nacházíme. Neznáš to tu? Poraď si jak chceš. Třeba se zeptej řidiče...

Řidič nás naštěstí vyhodil na správné zastávce, kde jsme se po chvíli zorientovaly a vyrazily jsme přibližně tím směrem, kde jsme tušily, že se nachází náš nocleh. Blahořečeno budiž Brno a jeho štítky s názvy ulic na každém domě. Do Espoo totiž ještě tato vymoženost nedorazila, a tak se názvy ulic nacházejí maximálně tak na cedulích na rozích ulic... občas... Správnou ulici jsme po chvíli našly, ale teď teprve vyvstal největší problém. Dům, který jsme považovaly za náš cíl, disponoval několika vchody, ale ani jeden se nám nepodařilo odemknout. Co fčil? Obešly jsme ještě pár dalších domů (v jednu v noci, s mým dvacetikilovým kufrem) pro případ, že bysme si snad špatně zapamatovaly adresu. Nic. Obyvatelstvo bytu je v zahraničí a nekomunikuje. Naštěstí se ozývá aspoň kamarádka - klíčová spojka. Po několika zprávách se jí podařilo zjistit, kde je chyba. Samozřejmě, špatné číslo - správný dům je o kousek dál. Dorazily jsme tam někdy okolo půl druhé v noci, vrcholně šťastné, že nemusíme vymýšlet žádné nouzové varianty a můžeme si vychutnat blaho, které poskytuje koupelna a postel.

Přílet

Neděle 7. 7. byla tím dnem, kdy jsem poprvé letěla letadlem. Sama. Samotného letu jsem se nebála, ale znervózňovalo mě to, že si nejsem jistá, jak se vlastně dostanu skrz celé letiště až do letadla. Naštěstí se rodinný výbor rozhodl mě psychicky podpořit, takže u check-inu za mnou stáli další čtyři lidi (ne, tolik jich být fakt nemuselo, jeden až dva by stačili... ale to je fuk). Dál už jsem musela sama.

Na uklidnění každému pomáhá něco jiného, no a mě hodilo do pohody, když jsem okolo sebe uslyšela finštinu. Spoustu finštiny. Naprostá většina spolucestujících, které jsem měla na doslech, byli Fini. Občas jsem jim rozuměla, občas ne, ale i tak to na mě působilo povzbudivě. (Ano, klidně mi řekněte, že jsem divná, nebude to poprvé, co to slyším. Ani naposled.)

Let byl naprosto bezproblémový. Rozhodla jsem se obětovat tři eura a pořídila jsem si Helsingin Sanomat. Z některých článků jsem neměla naprosto nic, ale pár dalších bylo docela srozumitelných. Malé bezvýznamné plus dostává Hesari za překvapivě vysokou úroveň sudoku - dokonce jsem musela i tipovat, což nebývá v našich novinových sudoku obvyklé.
Taky jsem si připadala jako king, když jsem si finsky objednala čaj a jablečný džus. (No... ono není tak těžké používat výrazy o dvou až třech slovech... Teetä ja sokeria... omenamehua, kiitos... tohle bych teoreticky měla zvládnout po několika prvních lekcích, ale stejně je úplně jiný pocit, když to říkám ve škole, než když to použiju v situaci, kdy ten čaj a džus opravdu dostanu.)

Po přistání bylo dalším bodem programu najít kufr a spolužačku Lucku. To naštěstí nebyl problém, stačilo následovat dav, který cestu k bagáži znal a bezpečně mě tam dovedl. Lucka, která přiletěla pár minut přede mnou, už čekala u výdeje zavazadel, takže stačilo počkat na kufr a najít cestu ven z letiště. Všechno bylo podivuhodně bezproblémové...

Začátek

Někdo sny sní, někdo si je plní. Já jsem se právě přesunula z první fáze do té druhé. Po mnoha letech blábolení o tom, že bych chtěla jet do Finska, jsem konečně tady.

Někdy začátkem roku nám, studentům baltistiky, pravidelně chodí nabídky na výjezdy do Finska a pár dalších zemí, nejenom na klasický Erasmus, ale i na další programy, organizované převážně finskou stranou. Přihlásila jsem se na dva pořádané finskou agenturou CIMO - letní jazykový kurz a brigádu na festivalu vážné hudby. Říkala jsem si, že něco z toho prostě musí vyjít - už jenom proto, že napsat třeba takový motivační dopis jazykem, který se učím už celého půldruhého roku, je úkol, za který si tu odměnu v podobě výletu na sever zasloužím. A tak jsem čekala a čekala, až mi přišly dva maily, v nichž se psalo, že jsem se bohužel nikam nedostala. Byl to trochu šok, protože jsem si docela věřila, ale pak jsem se smířila s tím, že mi letos Finsko asi není souzeno.

Uplynuly necelé tři týdny, když mi přišel další mail. Uvolnilo se místo na jazykovém kurzu, takže můžu jet. No a tak jsem teda tady.

P. S.: Tenhle blog jsem chtěla začít psát už před týdnem, když jsem sem přijela. Jenže buď jsem neměla čas, nebo chuť... nebo čas. Takže píšu s týdenním zpožděním a doufám, že se mi toho ještě moc nevykouřilo z hlavy a že to brzo doženu.