Mika Waltari: Bosá královna

Tak se konečně dostávám k tomu hlavnímu tématu, o kterém bych chtěla psát tenhle blog - věci týkající se Finska a Estonska. Dneska to bude něco ze čtenářského deníku.

Mika Waltari: Bosá královna
Vydalo: nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod, 2008

Překlad: Vladimír Piskoř
Originál: Kaarina Maununtytär; nakladatelství WSOY, Helsinki, 1942

Hned na začátek musím přiznat, že Mika Waltari nepatří mezi moje oblíbené spisovatele. Až doteď jsem od něho nečetla nic, co by mě nějak extra zaujalo. Egypťana Sinuheta jsem nedočetla, i když vlastně nechápu, proč mě tak nebavil. Hodně lidí mi ho doporučovalo už dávno předtím, než jsem se začala zajímat o Finsko (takže hodně dávno) a navíc podle popisu to zní jako něco, co by mohl být můj šálek kávy - jenže nebyl. Až budu mít míň věcí na čtení, zkusím mu dát druhou šanci. Plavovláska na mě působila příšerně depresivně a doteď jsem nepochopila, proč jsou z ní všichni tak nadšení. I jí možná dám druhou šanci, ale rozhodně to nebude v případě, že budu mít okolo sebe jakýkoliv důvod pro blbou náladu, i kdyby to mělo být jenom pošmourné pozdně podzimní počasí. V Cestě do Istanbulu byl zajímavý popis poválečné Evropy, ale jinak to byla hodně nudná knížka. Pak jsem od Waltariho četla ještě pár dalších kratších próz, ale ty mi splývají dohromady, takže už si nejsem jistá, co všecko to vlastně bylo.

Sáhnout po další Waltariho knize jsem vůbec neměla v plánu, ale náhoda zapracovala a když jsem si od Anežky půjčovala Sedm bratří od Alexise Kiviho, dostala jsem k tomu navíc i Waltariho Bosou královnu. Chytila mě už od první stránky, a to se u mě nestává moc často. Potěšilo mě, že jsem prakticky hned poznala, o kom je řeč - 16. století ve Švédsku, čili vláda Vasovců, je totiž jedno z mála témat z historie, o kterém si aspoň něco málo pamatuju. Díky tomu jsem taky od začátku věděla, jak to s hlavní postavou celého románu, králem Erikem XIV., skončí.

Děj knihy začíná Erikovým nástupem na trůn po smrti jeho otce Gustava Vasy a končí Erikovou smrtí. Sledujeme tedy jeho vládu, nástup duševní choroby a pak i život ve vězení, největší část příběhu ale zabírá jeho vztah s prostou dívkou Karin, dcerou biřice. To, že jeho manželka nebyla urozená, si z hodin historie vůbec nepamatuju, ale Wikipedie tvrdí, že je to pravda, a já zrovna nemám po ruce žádný jiný zdroj, kde bych si to ověřila, tak jí budu věřit. I ve všech ostatních historických detailech se příběh románu shoduje s tím, co si pamatuju a co se píše na Wiki, takže si troufnu tvrdit, že jeho historická přesnost je dost velká.
Dost velký důraz klade autor na důkladné vykreslení povah všech hlavních postav. Erik v knize celkem odpovídal tomu, jak jsem si ho představovala - ambiciózní, podezřívavý, krutý, upřednostňující své zájmy, které ovšem vydává za zájmy státu, před zájmy ostatních. Jako úplně jiný člověk ale působí ve chvílích, kdy je s Karin. Naproti tomu Jana a Kateřinu jsem považovala za docela sympatické osobnosti, takže mě jejich obraz v knize - Jan jako nerozhodný slaboch a tvrdohlavá, ambiciózní Kateřina - hodně překvapil. Poměrně dost prostoru dostal i králův tajemník Jöran Persson, vykreslený jako kruťas podněcující v králi ty horší stránky "pro dobro státu," ale trošku uměle na mě potom působila jeho proměna poté, co vyšel z vězení - i když to vlastně nemuselo být odtržené od reality, vězení dokáže udělat s lidskou povahou zajímavé kousky.

Ze všech postav nejvíc mě zaujala Karin. Potěšilo mě, že z ní Waltari neudělal superhrdinku bez záporných vlastností, která by svojí laskavou povahou nakazila Erika a udělala z něho lidumila. Místo toho sledujeme napřed stydlivou zamilovanou holčičku, která vyroste v laskavou a velmi silnou ženu. Erika miluje a udělala by pro něj naprosto cokoliv, ani v nejmenším se ale neplete do jeho vladařských záležitostí, což je pro prostý lid škoda, ale pro román ani ne, protože takhle aspoň nepůsobí jako světice. Překážky, které se na ni valí, jí pak dávají vlastně jenom dvě možnosti - buď se z toho všeho zhroutí, nebo se zatvrdí a přenese se přes to všechno. Karin si sympaticky volí druhou možnost a nemá to vůbec lehké, napřed kvůli tomu, že musí čelit nenávisti snad všech Švédů, šlechticů i prostých lidí, kteří v ní vidí jen královu konkubínu a čarodějnici. To je ale pořád nic proti dalším ranám osudu, které na ni dopadnou - uvěznění Erika, odloučení od dětí, pak i od samotného Erika a nakonec jeho smrt. Nic z toho ji ale nezlomí, takže Karin z toho vychází jako obdivuhodná, ale přesto pořád docela reálná postava.
Kdybych měla Bosou královnu zařadit žánrově, označila bych ji za historický román s výraznou romantickou linkou. Není to ale vyloženě červená knihovna, takže bych tuhle knížku doporučila především zájemcům o historickou četbu. Řekla bych, že historické reálie vykresluje dostatečně věrně a navíc poutavě, a vlastně celkově jde o napínavý a čtivý román. To, že nekončí zrovna optimisticky, nemůžu vyčítat Waltarimu, ale spíš samotnému Erikovi a Janovi...