Konečně na místě

Úterý a středa se nesly ve znamení organizačních a seznamovacích aktivit. Jak už jsem psala, je nás tu celkem 36 studentů. Sjeli jsme se z 12 zemí: z Česka, Slovenska, Polska, Maďarska, Německa, Francie, Litvy, Estonska, Ruska, Švédska, Mexika a USA. Nejvíc je tu Rusů - oficiálně stejně jako Estonců, obou po osmi kusech, ale několik lidí, kteří bydlí v Estonsku, má taky ruskou národnost. Slovensko tady vlastně "úředně" zastoupené není, protože se to bere podle domovské univerzity, a obě Slovenky - Lucka a Lívia - studují v ČR.

V úterý jsme taky psali rozřazovací test a absolvovali jakýsi skupinový pohovor s jedním z učitelů zhruba o tom, co už jsme napsali do toho šíleného úkolu. Na dotaz, ve které bych chtěla být skupině, jsem bez váhání odpověděla, že v té nejslabší. Fakt jsem měla dojem, že skoro každý, snad kromě Anny, tady umí finsky asi stokrát líp než já. No ale asi to není pravda, protože jsem se dostala do prostřední skupiny. Původně to měli pěkně vymyšlené - 3 skupiny po 12 lidech na úrovních základní, střední a samostatná. Jenže pak se vytasili s tím, že jim to takhle vůbec nešlo rozdělit, protože všichni umíme strašně dobře finsky (häh?), takže základní skupina není, ve "střední" skupině je 8 lidí a pak jsou dvě "samostatné" skupiny po 14 duších.

Odpoledne jsme měli první přednášku. Yrjö mluvil o postavení finštiny mezi ostatními světovými jazyky a o dalších jazycích, které se používají ve Finsku. Hned nám taky zadal první úkol - napsat nějaký text na jedno z těchto dvou témat, jako zdroj stačí použít jeho prezentaci. To nám to pěkně začíná - ještě ani nezačala vlastní výuka a už máme úkol...

Večer jsme měli zahajovací party. Vůbec se mi tam nechtělo, protože jsem byla příšerně unavená, ale vzhledem k tomu, že účast byla povinná, musela jsem se přemoct. Nakonec to nebylo tak hrozné, unavených lidí tam bylo daleko víc. Každý z nás přineslo něco malého na zub, mohlo, ale nemuselo to být něco tradičního z našich zemí, takže jsme s Luckou a Lívií vyrobily něco mezi jednohubkama a chlebíčkama (na jednohubky to bylo moc velké a na chlebíčky zas malé) a k tomu přikoupily pár českých piv, kterých se v místních obchodech dá najít překvapivě moc.

Ve středu jsme se věnovali dalším organizačním záležitostem, hlavně závěrečné prezentaci, na kterou jsme se rozdělili do trojic a vymysleli si téma. Já, Litevka Auguste a estonská Ruska Lilia jsme se rozhodly pro finskou identitu a jedna z těch dvou, nevím už která, navrhla, že bysme to mohly provést jako interview s náhodnými kolemjdoucími domorodci. Moc se mi do toho nechce, ale budiž...

Dopoledne jsme zvládli ještě prohlídku knihovny, kam nás zavedla Outi, a odpoledne následovala druhá přednáška, tentokrát od Hanny, na téma nové směry současné finské literatury. Neznala jsem z toho prakticky nic až na Alexandru Salmelu, ale některé z těch jmen vypadají docela zajímavě. Aspoň mám inspiraci, co si přečíst. Ale až někdy jindy, teď jsem příšerně unavenááá!

Do Kuopia

Jedním z prvních úkolů pondělního rána byl domácí úkol, na který jsme měli asi tak dva měsíce, tak proč ho nedělat na poslední chvíli, že ano. Spočíval v zodpovězení 14 otázek, ve kterých jsme měli hodnotit naše znalosti finštiny, popsat, co máme na finštině rádi a jaké máme představy o kurzu. Zahrnovalo to nejen moji "oblíbenou" otázku "Proč studujete finštinu?" ale i spoustu dalších, ještě lepších: "Jaké jsou vaše cíle pro tento kurz a co musíte udělat proto, abyste je splnili?" "Co je podle vás důležité při studiu literatury?" Některé odpovědi jsem domýšlela ještě ve vlaku. Takovéhle otázky nemám ráda. Fakt ne.

Z bytu jsme společně vyrazily zpátky busem na Kamppi a odtud na nádraží. Vzhledem k tomu, že bylo o dost větší světlo než v noci, mohla jsem si konečně prohlídnout, jak to tam vypadá. Moc hezky. Překvapilo mě, kolik je tam neomítnutých cihlových budov, včetně výškáčů. Přestože každý dům vypadá trochu jinak, ta cihlově červená působí jako pěkný jednotící prvek, takže to všechno k sobě ladí. Je to asi o tisíc procent hezčí než naše hodonínské sídliště, kde se při zateplování natřel každý barák jinýma barvama, ale nějakou podivnou náhodou se na každém vyskytuje žlutá, ovšem pokaždé v jiném odstínu. Ve výsledku to pak vypadá jako laciné omalovánky.

Zatímco já jsem pořídila poměrně levný lístek na vlak (33 EUR), Lucce se podařilo ukořistit cenově výhodnou letenku, takže já jsem vyrážela do Kuopia někdy po jedenácté vlakem a Lucka zůstala ještě pár hodin v Helsinkách. Ještě před nástupem do vlaku jsem si ale pořídila něco na zub a mimo jiné i pytlík salmiakki. Mně to fakt chutná!

Samotná cesta vlakem byla docela příjemná, i když trvala přes čtyři hodiny. Finské IC jsou totiž čisté, tiché a pohodlné. Ale zajímalo by mně, jak to vypadá v lokálkách - někde na nádraží jsem totiž viděla hodně podobné vagóny, jaké jezdí v našich rychlících. Dělá to taky takový hluk jak u nás?

Z nádraží na kolej jsem se rozhodla jít pěšky. Kufr na kolečkách je dobrá věc, selhal jenom na rozkopaném náměstí, kde jsem ho musela místy poponášet. Před mým novým provizorním domovem jsem potkala dalších pár lidí s kuframa, kteří mířili stejným směrem, takže poslední kousek jsme došli spolu. Na místě nás čekala pětice našich učitelů - Yrjö, Tiina, Hanna, Maija a Outi - kteří nás rozdělili na pokoje. Na ten svůj jsem dorazila jako první, takže jsem si mohla vybrat postel a stůl.

Postupně se dostavovali další a další studenti. Všech 36 lidí dorazilo na místo bez problémů, jenom dvěma Polákům se na letišti zpozdily kufry, takže si pro ně museli až další den. Moje spolubydla, Anna z Ruska, dorazila navečer, a ejhle - první problém. Finsky umí velmi málo a anglicky vůbec, stejně jako já rusky, takže naše komunikace je dost omezená. Ale třeba se to brzo zlepší.

První noc ve Finsku

Do Helsinek jsme s Luckou přiletěly okolo půl jedenácté večer místního času. Měly jsme domluvený nocleh u jejích kamarádů, kteří ovšem nebyli doma, takže jsme ještě musely u další kamarádky vyzvednout klíče.

Teď bude následovat nutná geografická vsuvka. Helsinki vlastně nejsou jedno město, ale hned tři v jednom. Na samotné Helsinki se ze západu lepí Espoo, ze severu Vantaa. Letiště je ve Vantaa, byt kamarádů v Espoo, kamarádka čekala na nádraží v Helsinkách. To znamená, že nás čekala ještě dlouhá cesta.

Z letiště jsme vyrazily busem na helsinské nádraží. Tam bysme tak jako tak musely přestoupit, takže to byl vhodný meeting point. První, co mě praštilo do očí, byla budova stojící hned vedle nádraží a nesoucí nápis Ravintola Vltava - aneb česká restaurace. Pěkné.

Když jsme dostaly od kamarádky klíče, musely jsme popojít pár kroků na Kamppi, odkud nám zhruba za půl hodiny jel autobus do Espoo. A fčil vyvstal první problém. Finská MHD totiž vůbec není user-friendly, takže nejenom, že jsou všechny zastávky na znamení, ale autobusy většinou ani nehlásí, na které zastávce se právě nacházíme. Neznáš to tu? Poraď si jak chceš. Třeba se zeptej řidiče...

Řidič nás naštěstí vyhodil na správné zastávce, kde jsme se po chvíli zorientovaly a vyrazily jsme přibližně tím směrem, kde jsme tušily, že se nachází náš nocleh. Blahořečeno budiž Brno a jeho štítky s názvy ulic na každém domě. Do Espoo totiž ještě tato vymoženost nedorazila, a tak se názvy ulic nacházejí maximálně tak na cedulích na rozích ulic... občas... Správnou ulici jsme po chvíli našly, ale teď teprve vyvstal největší problém. Dům, který jsme považovaly za náš cíl, disponoval několika vchody, ale ani jeden se nám nepodařilo odemknout. Co fčil? Obešly jsme ještě pár dalších domů (v jednu v noci, s mým dvacetikilovým kufrem) pro případ, že bysme si snad špatně zapamatovaly adresu. Nic. Obyvatelstvo bytu je v zahraničí a nekomunikuje. Naštěstí se ozývá aspoň kamarádka - klíčová spojka. Po několika zprávách se jí podařilo zjistit, kde je chyba. Samozřejmě, špatné číslo - správný dům je o kousek dál. Dorazily jsme tam někdy okolo půl druhé v noci, vrcholně šťastné, že nemusíme vymýšlet žádné nouzové varianty a můžeme si vychutnat blaho, které poskytuje koupelna a postel.

Přílet

Neděle 7. 7. byla tím dnem, kdy jsem poprvé letěla letadlem. Sama. Samotného letu jsem se nebála, ale znervózňovalo mě to, že si nejsem jistá, jak se vlastně dostanu skrz celé letiště až do letadla. Naštěstí se rodinný výbor rozhodl mě psychicky podpořit, takže u check-inu za mnou stáli další čtyři lidi (ne, tolik jich být fakt nemuselo, jeden až dva by stačili... ale to je fuk). Dál už jsem musela sama.

Na uklidnění každému pomáhá něco jiného, no a mě hodilo do pohody, když jsem okolo sebe uslyšela finštinu. Spoustu finštiny. Naprostá většina spolucestujících, které jsem měla na doslech, byli Fini. Občas jsem jim rozuměla, občas ne, ale i tak to na mě působilo povzbudivě. (Ano, klidně mi řekněte, že jsem divná, nebude to poprvé, co to slyším. Ani naposled.)

Let byl naprosto bezproblémový. Rozhodla jsem se obětovat tři eura a pořídila jsem si Helsingin Sanomat. Z některých článků jsem neměla naprosto nic, ale pár dalších bylo docela srozumitelných. Malé bezvýznamné plus dostává Hesari za překvapivě vysokou úroveň sudoku - dokonce jsem musela i tipovat, což nebývá v našich novinových sudoku obvyklé.
Taky jsem si připadala jako king, když jsem si finsky objednala čaj a jablečný džus. (No... ono není tak těžké používat výrazy o dvou až třech slovech... Teetä ja sokeria... omenamehua, kiitos... tohle bych teoreticky měla zvládnout po několika prvních lekcích, ale stejně je úplně jiný pocit, když to říkám ve škole, než když to použiju v situaci, kdy ten čaj a džus opravdu dostanu.)

Po přistání bylo dalším bodem programu najít kufr a spolužačku Lucku. To naštěstí nebyl problém, stačilo následovat dav, který cestu k bagáži znal a bezpečně mě tam dovedl. Lucka, která přiletěla pár minut přede mnou, už čekala u výdeje zavazadel, takže stačilo počkat na kufr a najít cestu ven z letiště. Všechno bylo podivuhodně bezproblémové...

Začátek

Někdo sny sní, někdo si je plní. Já jsem se právě přesunula z první fáze do té druhé. Po mnoha letech blábolení o tom, že bych chtěla jet do Finska, jsem konečně tady.

Někdy začátkem roku nám, studentům baltistiky, pravidelně chodí nabídky na výjezdy do Finska a pár dalších zemí, nejenom na klasický Erasmus, ale i na další programy, organizované převážně finskou stranou. Přihlásila jsem se na dva pořádané finskou agenturou CIMO - letní jazykový kurz a brigádu na festivalu vážné hudby. Říkala jsem si, že něco z toho prostě musí vyjít - už jenom proto, že napsat třeba takový motivační dopis jazykem, který se učím už celého půldruhého roku, je úkol, za který si tu odměnu v podobě výletu na sever zasloužím. A tak jsem čekala a čekala, až mi přišly dva maily, v nichž se psalo, že jsem se bohužel nikam nedostala. Byl to trochu šok, protože jsem si docela věřila, ale pak jsem se smířila s tím, že mi letos Finsko asi není souzeno.

Uplynuly necelé tři týdny, když mi přišel další mail. Uvolnilo se místo na jazykovém kurzu, takže můžu jet. No a tak jsem teda tady.

P. S.: Tenhle blog jsem chtěla začít psát už před týdnem, když jsem sem přijela. Jenže buď jsem neměla čas, nebo chuť... nebo čas. Takže píšu s týdenním zpožděním a doufám, že se mi toho ještě moc nevykouřilo z hlavy a že to brzo doženu.