Jedním z prvních úkolů pondělního rána byl domácí úkol, na který jsme měli asi tak dva měsíce, tak proč ho nedělat na poslední chvíli, že ano. Spočíval v zodpovězení 14 otázek, ve kterých jsme měli hodnotit naše znalosti finštiny, popsat, co máme na finštině rádi a jaké máme představy o kurzu. Zahrnovalo to nejen moji "oblíbenou" otázku "Proč studujete finštinu?" ale i spoustu dalších, ještě lepších: "Jaké jsou vaše cíle pro tento kurz a co musíte udělat proto, abyste je splnili?" "Co je podle vás důležité při studiu literatury?" Některé odpovědi jsem domýšlela ještě ve vlaku. Takovéhle otázky nemám ráda. Fakt ne.
Z bytu jsme společně vyrazily zpátky busem na Kamppi a odtud na nádraží. Vzhledem k tomu, že bylo o dost větší světlo než v noci, mohla jsem si konečně prohlídnout, jak to tam vypadá. Moc hezky. Překvapilo mě, kolik je tam neomítnutých cihlových budov, včetně výškáčů. Přestože každý dům vypadá trochu jinak, ta cihlově červená působí jako pěkný jednotící prvek, takže to všechno k sobě ladí. Je to asi o tisíc procent hezčí než naše hodonínské sídliště, kde se při zateplování natřel každý barák jinýma barvama, ale nějakou podivnou náhodou se na každém vyskytuje žlutá, ovšem pokaždé v jiném odstínu. Ve výsledku to pak vypadá jako laciné omalovánky.
Zatímco já jsem pořídila poměrně levný lístek na vlak (33 EUR), Lucce se podařilo ukořistit cenově výhodnou letenku, takže já jsem vyrážela do Kuopia někdy po jedenácté vlakem a Lucka zůstala ještě pár hodin v Helsinkách. Ještě před nástupem do vlaku jsem si ale pořídila něco na zub a mimo jiné i pytlík salmiakki. Mně to fakt chutná!
Samotná cesta vlakem byla docela příjemná, i když trvala přes čtyři hodiny. Finské IC jsou totiž čisté, tiché a pohodlné. Ale zajímalo by mně, jak to vypadá v lokálkách - někde na nádraží jsem totiž viděla hodně podobné vagóny, jaké jezdí v našich rychlících. Dělá to taky takový hluk jak u nás?
Z nádraží na kolej jsem se rozhodla jít pěšky. Kufr na kolečkách je dobrá věc, selhal jenom na rozkopaném náměstí, kde jsem ho musela místy poponášet. Před mým novým provizorním domovem jsem potkala dalších pár lidí s kuframa, kteří mířili stejným směrem, takže poslední kousek jsme došli spolu. Na místě nás čekala pětice našich učitelů - Yrjö, Tiina, Hanna, Maija a Outi - kteří nás rozdělili na pokoje. Na ten svůj jsem dorazila jako první, takže jsem si mohla vybrat postel a stůl.
Postupně se dostavovali další a další studenti. Všech 36 lidí dorazilo na místo bez problémů, jenom dvěma Polákům se na letišti zpozdily kufry, takže si pro ně museli až další den. Moje spolubydla, Anna z Ruska, dorazila navečer, a ejhle - první problém. Finsky umí velmi málo a anglicky vůbec, stejně jako já rusky, takže naše komunikace je dost omezená. Ale třeba se to brzo zlepší.
Žádné komentáře:
Okomentovat