Od dřevoprostorové rezonance k indexu rýžovitosti II.

V minulém článku jsem zapomněla vysvětlit ten divný název. Kde jsem na to přišla?

K táborovému programu patří kromě japonštiny, workshopů a her taky přednášky. Spousta přednášek - každý den aspoň jedna. Většinu měla na starosti Denisa, jednou ji zastoupila taky Helena. Ale většinou nám nebylo dopřáno vychutnat si přednášku od začátku do konce vcelku, protože do nich vstupovali dva šílení vědci, jejichž jména si nepamatuju, ale byli nápadně podobní Vaškovi a Křečkovi. A tihle vědci vždycky potřebovali naprosto neodkladně změřit jakési podivné veličiny ještě podivnějšími měřidly a na výsledcích dokazovali, že se nám v Dolním Dvoře záhadně zrychlil čas, takže za dva dny proběhne celé roční období. Výchylky v hodnotách indexu rýžovitosti zase znamenaly, že je čas vyrobit suši. Měřidla měla jednu společnou vlastnost - rozhodně se jima nedalo nic změřit, ale zato se s nima daly provádět jiné věci. Třeba škrtit Denisu. :)

Jak už jsem napsala včera, naprostá většina účastníků jsou úžasně kreativní lidi. Celý tábor se proto něco tvoří. Když není zrovna nic důležitějšího na práci, probíhají výtvarné workshopy, kde se vyrábí například origami, dřevořezy ukijoe, kloboučky a japonské sešity. Právě takový sešit jsem se letos odhodlala vytvořit a dokonce se mi to povedlo. Jenom ve fázi zahrnující použití kladiva a hřebíku jsem poprosila o asistenci Faru, která vypadala, že ji to ohromně baví. Tím byly moje výtvarné schopnosti naprosto vyčerpané, takže další workshop jsem se radši rozhodla opatřit hudebním doprovodem. To mi jde o dost líp.

Kreativita se dala uplatnit i jinde než ve výtvarné oblasti. Cestou do a z Vrchlabí jsme mohli skládat básně haiku a renga, po celý tábor přispívat do časopisu a v druhé půlce tábora jsme dostali za úkol ve třech skupinách vymyslet divadelní představení. Mrzí mě, že jsem ty dvě skupiny, které hrály před náma, pořádně neviděla, protože jsme se připravovali na náš vlastní výstup, ale na druhou stranu - to nejlepší nakonec! :) Naší skupině se podařilo nejlíp trefit do vkusu publika, které tvořili převážně malí špunti v doprovodu rodičů nebo táborových vedoucích (ale to jsme dopředu nevěděli), protože to byla taková ptákovina, že se bavili snad všichni včetně nás účinkujících. My jsme se teda bavili po celou dobu přípravy, od začátku vymýšlení scénáře po pokusy o nazkoušení, které se stejně moc nepovedly, takže jsme pak jeli na punk. Moje role - božstvo Kaštanu - mi naprosto sedla. Objevila jsem se tam jenom na začátku a na konci, nemluvila jsem a nebylo mi vidět do obličeje, protože jsem na něm měla masku, skrz kterou jsem sice skoro neviděla, ale to ani nebylo moc potřeba. 

Divadlo nebylo jedinou akcí, na kterou byly potřeba kostýmy. Hned ze začátku tábora jsme absolvovali procházku do dědiny, na kterou jsme se mohli, ale nemuseli, obléct... jakkoliv. Cosplay, lolita, ale klidně i úplně normálně. Hlavní bylo, abysme se v tom dobře cítili. Zajímalo by mě, co si asi museli myslet náhodní kolemjdoucí při pohledu na pětatřicet exotů...

Na táboře byl samozřejmě prostor i pro klidnější aktivity, určené hlavně k zamýšlení se. Ty se občas týkaly japonských svátků (například vypouštění dušiček - skořápek se svíčkou o Obonu), a patří sem taky noční procházka, nebo jak to nazvat (s bojovkou nebo stezkou odvahy to nemá nic společného). Na území tábora bylo rozmístěných pět stanovišť se svíčkama a básněma, které se vztahovaly k ročnímu koloběhu. Naším úkolem bylo jenom je projít a přečíst si je, mohli jsme u toho strávit tolik času, kolik jsme chtěli, pozorovat oblohu, na které sem tam vykoukla hvězda... Na konci jsme potom sepsali naše myšlenky, pocity, nebo třeba básně, které nás u toho napadly. Tohle je přesně ten typ nočních akcí, který mě nejvíc baví. Žádné lekání, honění nebo něco takového. Jenom noc a já.

Od dřevoprostorové rezonance k indexu rýžovitosti I.

Takže tábor.

Letní japanologický tábor se letos konal už pošesté, s mojí účastí počtvrté. Jak jsem se k tomu dostala? To se mě tak Denisa kdysi zeptala, jestli s nima nechci jet na tábor, a já, nemaje nic lepšího v plánu na prázdniny, jsem kývla. O Japonsku a japonštině jsem věděla prd. Ale postupem času se ukázalo, že to bylo jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které jsem v posledních letech udělala. Může to znít přehnaně, ale je to tak.

Co mě tam tak táhne? Lidi, lidi a lidi. Originální, kreativní, inteligentní, tolerantní, šílení lidi. Jakožto správného introverta ze mě velké skupiny lidí energii spíš vysávají, ale tady je to naopak. Zatímco v běžném provozu se těším na každou chvilku, kterou můžu strávit sama, na táboře nemám problém dobrovolně trávit celé dny až do pozdních hodin mezi ostatníma.

Jedním z hlavních témat letošního tábora bylo poznávání sebe sama prostřednictvím japonské kultury. Ono se to vlastně táhne jako červená nit všemi tábory, aspoň mi to tak přijde. Mně, jakožto člověku lehce ovlivnitelnému, ne moc sebevědomému a poměrně asociálnímu, pomáhají ujasnit si, co chci, co mě baví a nebaví, zajímá a nezajímá, kdo vlastně jsem. Jde to líp než v normálním prostředí, protože se tady vyskytuje na první pohled lehce nesourodá parta lidí, kteří mají kromě stejných zájmů i pár společných vlastností a jednou z nich je tolerance. Každý z nás je svým způsobem divný a o to lehčí pro nás je akceptovat divnost i u ostatních lidí. Díky tomu, že jsem se dostala do téhle společnosti, je pro mě lehčí nepodléhat stádovitosti a nenechat se omezovat myšlenkama na to, "co by tomu řekli ostatní." 

Kdybych nejezdila na tyhle tábory, nešla bych studovat finštinu.

Dost bylo vznešených myšlenek, vrhněme se na popis. Co se na japanologických táborech dělá a co tam dělám já?

Letos jsem spolu s Yochigo jela jako "něco jako vedoucí." Původně jsem myslela, že budu vedoucí bez uvozovek, ale nějak to zase nevyšlo. Moje úkoly se postupem času měnily: napřed jsem měla zato, že jedu jako táborový bard a holka pro všechno. Pár týdnů před táborem jsem k tomu dostala za úkol učit hiraganu a katakanu. No dobře, to ještě zvládnu, řekla jsem si. Těsně před začátkem tábora jsem se ale dozvěděla, že budu učit i začátečnickou gramatiku. Whaaat? To nebylo v plánu! A proč já, když tři čtvrtiny osazenstva umí japonsky líp než já??? Za normálních okolností jsem přesvědčená, že by učitel měl mít před svými studenty náskok větší než jenom pár kapitol. Já z japonštiny jakž takž ovládám právě a jenom to, co jsem měla za úkol předat táborníkům, takže jsem z toho nebyla úplně nadšená, ale nezbylo mi nic jiného, než to zvládnout, tak jsem to teda zvládla.

Zvládla jsem i jiné věci. Například dovést půlku tábora, které se nechtělo jet z výletu autobusem, z Vrchlabí zpátky na penzion a neztratit se u toho. (Dobře, oni se odvedli sami, já jsem zakročila jenom jednou, když mi chtěli uhnout z modré trasy.) A musím je ještě jednou pochválit - měli jsme sraz přesně v 15.30, a když jsem se na to místo spolu s pár dalšíma lidma dostala někdy v 15.24, všichni ostatní už byli připravení a čekali jenom na velitele, čili mě. No uznejte, to se tak často nestává!

Mým dalším letošním úkolem bylo starat se o hudbu. Tož jsem se teda starala. Skoro každý večer, místo toho, abych se izolovala na pokoji, jsem týrala kytaru ve společenské místnosti a většinou se okolo mě vytvořil větší nebo menší shluk lidí, kteří se tvářili, že se jim to líbí a dokonce se ke mně i přidávali (když jsem se teda zrovna nerozhodla hrát písničky, které nikdo z nich nemohl znát). Doufám, že to nikoho neotravovalo - a jestli jo, tak mi to klidně příště řekněte!

Při hraní jsem si uvědomila taky to, že s většinou táborů mám spojené určité písničky. Freedomácké tábory reprezentují Zrození hvězd, Zachraňte koně, Abeceda, případně ještě Kytka a Kometa, čili písničky, které se jsem se naučila u táboráků na Vlčáku. Ze skautského tábora si pamatuju hlavně Carpe diem, na kterou jsem bůhví proč zapomněla při výrobě zpěvníku, ale naštěstí ji zvládám zahrát i zpaměti. A se Smraďavkou mám spojené písničky, které jsme zpívali s Andym při hodinách angličtiny. Na prvním místě mám Man on the Moon, nejsem si úplně jistá, proč zrovna tuhle, ale při vzpomínání na Smraďavku a mého nejoblíbenějšího vedoucího Andyho se mi vždycky vybaví jako první (a ne, není to proto, že se v ní zpívá o Andym). Další na seznamu jsou třeba Runaway Train, Wonderwall a Killing Me Softly. Ostatní písničky z hodin angličtiny jsem do svého zpěvníku nezařadila, protože je dost tlustý i bez nich, ale pořád mám někde tady zpěvník vytvořený z textů nasbíraných za těch pět táborů na Smraďavce a hraju si z něho docela často.

Vzhledem k tomu, že na minulých japatáborech se zas tak moc nezpívalo, nemám k nim žádnou písničkovou asociaci a docela mě to mrzí. Ani letos se mi nepodařilo vytvořit si ji, protože jako hlavní bard jsem to byla já, kdo nejčastěji určoval, co se bude hrát, a kromě několika chvilek, kdy se kytary chopila i Denisa, nebyla ani příležitost naučit se nějakou novou písničku a vytvořit nějaký vztah mezi tou písní a táborem...

A ještě jedna věc mě napadá k tomu hraní. S tím jsem taky udělala pokrok - tím nemyslím, že bych hrála nějak líp než třeba před rokem (i když to asi taky), ale hlavně se přestávám bát hrát a zpívat před lidma. Teda aspoň před některýma - pořád nejsem zrovna ráda, když u toho mého brnkání je někdo, o kom vím, že to umí daleko líp než já, ale před nemuzikantama už se zvládám projevovat. Třeba si někdy troufnu vylézt s tím i na pódium - když už jsem si troufla vylézt s mandolínou, na kterou jsem se dva týdny před koncertem naučila přesně ty tři akordy, které jsem potřebovala do jedné písničky, tak už bych se snad mohla překonat i s tou kytarou. :)

Helsinki... a domů

Už bych konečně mohla dopsat to Finsko, ať se můžu vrhnout na zápisky o táboře. Naštěstí už jsem skoro na konci.

Tak teda Helsinki. Na to, že jsem tam strávila dva dny, jsem toho zas tak moc neviděla. Přespávala jsem opět u Dovydase v Espoo, první noc i s Luckou, ta ale druhý den odletěla do Stockholmu, zatímco mě čekalo ještě zhruba 24 posledních hodin ve Finsku.

Centrum Helsinek je tak akorát velké na to, aby se turista dostal, kam chce, pěšky, pokud s sebou nevláčí kufry, krosny a podobné nesmysly. Na to, aby takové záležitosti nemusel tahat s sebou, jsou jako dělané skříňky na vlakáči (menší za 3 EUR, větší za 4 EUR na 24 hodin). Z Kamppi je to na vlakáč kousek, ale dvacetikilový kufr, který má navíc kolečka příšerně blízko u sebe, je pěkná potvora, takže se vyplatí svézt se jednu zastávku metrem. A když se člověk zbaví nadbytečné zátěže, může se vydat, kam chce.

My jsme to vzaly přes Aleksanterinkatu. Ta je kouzelná v tom, že jdete, jdete, a najednou, když to vůbec nečekáte, stojíte na Senaatintori. Po levici se tyčí Tuomiokirkko, což je kolos sám o sobě a navíc k němu vede spousta schodů. Docela by mě zajímalo, jestli to má někde zezadu bezbariérový přístup.

Ze Senaatintori je to jenom kousek do přístavu a na Kauppatori, čili trh. Kousek odtud je i Wanha Kauppahalli, čili stará nákupní hala, ale ta je kvůli rekonstrukci uzavřená. Místo ní jsem se jela podívat do druhé haly na Hakaniemi, ale teda ne že bych si tam něco vybrala. Zato jsem se místo autobusů konečně svezla i tramvají - teda ne k ní, ale od ní, zpátky k přístavu. Odtud jsem si šla prohlídnout ještě druhý "malý kostelík," Uspenskou katedrálu. Ta je ortodoxní, zatímco Tuomiokirkko je luteránská. Tak co, která je hezčí?

Musím přiznat, že o moc víc jsem toho nestihla. V pátek ráno jsem vstala moc pozdě a pak mi dlouho trvalo balení, takže z mých plánů zajet si na Suomenlinnu nezbylo nic. Tak jsem se aspoň znovu prošla po Kauppatori, nakoupila pár dalších dárků a suvenýrů pro sebe a stihla si i finsky pokecat s jedním prodavačem. Cestou na Kauppatori jsem šla opět okolo Tuomiokirkka, a tam se mi naskytl trochu jiný pohled než den předtím. Vidíte rozdíl?

Část davu seděla na schodech, zbytek postával na náměstí. Šla jsem prozkoumat, co se to tam děje, a objevila jsem tohle:

Nemám tušení, co to bylo za akci, ale bylo to pěkné. Vzhledem k tomu, že muzika pochodovala stejným směrem, jakým jsem měla v plánu jít i já, přidala jsem se do průvodu, který se za nima vytvořil. Občas jsem je předběhla a pokoušela se vyrobit pár fotek, z nichž stejně většina stojí za prd. V jednu chvíli do mě cosi žduchá, já se otočím, a ejhle - nějaký japonský turista má málo místa pro svůj foťák. Vzhledem k tomu, že jsem si už svých pár snímků pořídila, rozhodla jsem se uvolnit mu moje perfektní místo hned u cesty, po které muzikanti procházeli.

No a to by tak bylo skoro všechno. Odpoledne jsem vytáhla kufr z úschovny a nechala se autobusem odvézt ke svému druhému letu v životě. Přecpaným letištěm jsem prošla bez problémů, dokonce se mi povedl mistrovský kousek - bez váhy se těsně trefit do limitu na kufr (měl 22,8 kg, limit byl 23 kg). Protože jsem tam byla dost brzo, měla jsem ještě čas zatoulat se do pár obchodů, mimo jiné i do Marimekka - a konečně jsem objevila něco v dostupné cenové kategorii! Maličké peněženky, tak akorát do kapsy, po deseti eurech. Vzala jsem je zrovna dvě, jednu pro sebe, jednu pro mamku. Dali mi je do pěkné igelitky s logem a do ní strčili ještě další stejnou igelitku. Juchú!

Zatímco v Praze jsem do letadla nastupovala přímo, v Helsinkách jsem si vyzkoušela i příjezd autobusem k letadlu a vlez po schůdkách. Přišla jsem ke svému sedadlu, tam ale už kdosi seděl. Hodila jsem zmatený pohled na letušku, která se mě zeptala, jestli bych si nesedla jinam, do úplně poslední řady. No proč ne, povídám si, a dobře jsem udělala, protože z mého původního sedadla u uličky se najednou stalo sedadlo u okýnka... teda aspoň půlku okýnka jsem měla pro sebe, zbytek už trčel do řady před náma. Ale i tak to bylo super. Jediné, co mi trošičku vadilo, byl fakt, že letadlo bylo tak ze tří čtvrtin plné Vietnamců na cestě z Hanoie do Prahy. Ne že bych proti nim něco měla, jenom jsem si chtěla užít poslední dvě hodiny mezi Finama, což se tak moc nepovedlo... 

Tak to by bylo asi všechno na téma Já ve Finsku, teda pokud mě nenapadne ještě něco dalšího. Doufám, že brzo (nejpozději za rok) budu mít další příspěvky do téhle kategorie. Už teď se tam těším znovu!

Postřehy z vlaků

Než se dostanu k tomu, jak jsem se měla poslední dva dny v Helsinkách, chtěla bych sepsat pár postřehů, které mě tak různě napadají a pak je zase zapomínám.

Mezi Helsinkama a Kuopiem jsem cestovala vlakem, protože to nakonec díky slevám vyšlo poměrně levně (cesta tam 33 EUR a cesta zpátky dokonce jenom 24) a taky, abych se mohla kochat krajinou. A taky že jsem se kochala... jenomže po 4,5 hodinách ve vlaku člověk zjistí, že finská krajina je sice nádherná, ale poněkud jednotvárná. Les, les, jezero, les, jezero, do toho rozstrkané osamělé domky, většinou červené, někdy žluté, občas i jinak barevné. Jednou za uherský rok se objeví nějaké město, ale dřív, než si ho člověk stačí všimnout, už je zase pryč. V lesích rostou hlavně smrky a jiné jehličnany a taky spousta bříz, které ale mají trochu jiný tvar, než na jaký jsem zvyklá od nás - vzhledem k tomu, že často rostou v hustém porostu spolu se smrky, vytahují se za sluníčkem a jsou vysoké a štíhlé.

Vzhledem k tomu, že se mi teď během dvou týdnů podařilo třikrát absolvovat cestu vlakem mezi Prahou a jižní Moravou v jednom nebo druhém směru, takže dohromady jsem v českých vlacích strávila zhruba stejně času jako ve finských, můžu se pokusit o srovnání. Člověk asi potřebuje vypadnout ven, aby zjistil, jak je doma krásně. Česká krajina má oproti té finské výhodu v tom, že se pořád mění, takže zvědavého cestujícího nenudí: střídá se tu pole, lesík, louka, řeka, další pole, rybník, pole, les, chvilku placka, chvilku kopce, a do toho spousta dědin, městeček a měst. Vlastně mě docela trklo, jak hustě je Česko zastavěné - málokdy se stane, že z oken vlaku není vidět ani jediná budova.

Typický český hnidopich by si řekl, že Finsko bude mít nad Českem ohromnou výhodu aspoň v kvalitě dopravy. Jenže ani to není tak úplně pravda, aspoň co se týká ECček a ICček. Neměla jsem příležitost svézt se tam lokálkou, takže tuhle kategorii ze svého srovnání vynechám (a troufla bych si tipovat, že aspoň v tomhle Finsko vyhraje, protože třeba naše rychlíky, kterýma jezdím každý týden, to je teda něco...). Když se ale podívám na dálkové vlaky, jsou na tom ty finské i české (nebo lépe řečeno ty, co jezdí přes Česko, protože ECčka, kterýma jsem se vezla, byly rakouské, maďarské nebo polské), docela dobře. Pohodlné, čisté, s milýma průvodčíma a možností koupit si jízdenku přes net a vytisknout si ji doma (jenom nechápu, proč u ČD je nutnost vyplňovat tam číslo občanky a tu potom ukazovat spolu s jízdenkou). Ve finských vlacích fungovala líp klima, i když na vině možná bude i to, že tam nestoupaly teploty tak moc nad třicítku,jako tady. A zpoždění? Na ten první vlak v ČR jsem musela čekat okolo půl hodiny, ale zpoždění údajně vzniklo už v Německu. Další dvě cesty proběhly naprosto bez zpoždění. Ve Finsku na té 4,5hodinové trase nabral vlak poprvé zpoždění něco přes deset minut, podruhé si nejsem jistá, ale snad jsme dojeli včas...

A nakonec hádanka: Ve které zemi můžete potkat na vlaku namalovaného Krtečka?

(u nás jsem ho ještě neviděla, ale tam na severu je to milé překvapení, když vás míjí vlak s Krtkem)

Výletování

Kromě pravidelné každovšednodenní výuky na nás občas čekal i organizovaný program po večerech a víkendech. Začalo to večerní party den po příjezdu a pokračovalo dvěma menšími výlety o prvním víkendu. V sobotu jsme se šli za doprovodu dvou průvodkyní projít po Kuopiu. Paní, která doprovázela naši skupinu, měla ovšem nepříjemný zvyk začít vykládat vždycky na těch nejrušnějších místech, například těsně u silnice., tudíž jí občas nebylo rozumět ani fň. Taky často něco povykládala, pak to vypadalo, že se přesunujeme dál, jenže pani udělala tři čtyři kroky a znovu se zastavila, protože si vzpomněla, že chce ještě něco říct... Ale jinak to byla docela příjemná procházka.

V neděli nás čekal výlet lodí po jezeře Kallavesi. Počasí nebylo nic moc, foukal vítr a poprchalo, ale na lodi se dalo schovat pod střechu, když bylo moc zima. Stejně jsem to odnesla... ale o tom potom. Z lodě jsem pořídila pár nádherných fotek, některé chatičky se zahrádkama a moc pěkně upravené nábřeží přímo lákají k tomu, aby se tam člověk okamžitě přestěhoval. 

Další týden byl na oficiální organizované akce chudší, šli jsme jenom na slavnostní večeři s jakýmsi představitelem města a vzhledem k tomu, že radnice se zrovna rekonstruovala, akce se konala v jednom nóbl hotelu. Ale ty saláty byly fakt dobré, i když krevety zrovna nemusím.

Druhý víkend začal už v pátek odpoledne, kdy jsme neměli ani výuku, a celý víkend jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, třeba vypadnout na druhý konec Finska. A co jsem dělala já? Okamžitě po obědě jsem zalezla do postele a až do pondělního rána z ní skoro nevylezla, protože se na mě projevilo to ofouknutí z minulé neděle a dostala jsem příšernou rýmu. Přišla jsem tím o procházku na Puijon torni, které se účastnila spousta spolužáků, i o druhou a poslední návštěvu karaoke baru. Nebyla jsem schopná ani sáhnout na úkoly, které se mi čím dál tím víc hromadily a o to víc napilno jsem měla poslední týden. Ale aspoň se mi povedlo dočíst Neznámého vojáka (čehož jsem pak využila v eseji pro Hannu) a začala jsem s další knížkou - pořádně tlustým sborníkem sci-fi a fantasy.

Poslední sobotu, kterou jsem trávila ve Finsku, jsme jeli na výlet do národního parku Koli. Většina z nás si myslela, že to bude hlavně turistický výlet, ale nakonec jsme toho zas tak moc nenachodili. Začali jsme prohlídkou muzea a pak jsme s místním průvodcem vyrazili na procházku lesem, která trvala zhruba něco přes dvě hodiny, jestli si to správně pamatuju. Asi by byla kratší, kdyby se každou chvíli nevrhaly armády lidí na bujné borůvkové porosty. Ale výhledy na jezero Pielinen byly opravdu úchvatné!

Naše cesta skončila na jedné zapadlé samotě, kde nás čekal oběd, pro zájemce i sauna a pro ostatní spousta volného času, který jsme využili různě. Mě přemohla únava, takže jsem si na sluníčku chvilku zdřímla a tuším, že jsem nebyla sama. Ve zbytku času jsem se šla trochu projít do lesa, sebrat pár borůvek a hledat, kde by se mohla ukrývat božstva kami...

... japonská božstva ve Finsku? Jak jsem na to došla? Jednoduše. Hned za budovou, kde jsme obědvali, jsem našla dřevěné cosi, co ve mně na první pohled vzbudilo myšlenku - to vypadá japonsky!

(Chtěla jsem to vyfotit i z druhé strany, ale stihly se mi vybít baterky ve foťáku a já blb jsem neměla s sebou náhradní, i když jsem byla přesvědčená, že tam jsou...)

No a po chvilce zkoumání jsem přišla na to, že jsem měla pravdu a opravdu na mě tady dýchá Japonsko:

To mě naladilo na předtáborovou atmosféru, vzpomněla jsem si na náš dolnodvorský kaštan a začala hledat, kde by se takové božstvo mohlo schovávat... možná třeba tady... a tady:

Z povinných akcí na nás už čekal jenom večírek na rozloučenou poslední večer v Kuopiu. A že se to pěkně rozjelo, a to jsme ani nemuseli pít... teda aspoň někteří. Začalo to pořádnou žranicí, pak se přešlo ke zpívání a tancování a vydrželi bysme to možná až do rána, kdybysme v jedenáct nemuseli vypadnout ze školní budovy. Ale protože nám to nestačilo, spousta z nás pokračovala na crazy akci - noční koupání v Kallavesi. Chvilku trvalo, než jsme se všichni posbírali a než jsme přišli na místo, takže jsme do vody skákali až okolo jedné v noci. Někteří si přišli jenom posedět na pláž, ale našlo se nás docela dost odvážných, kteří jsme vlezli do vody (a teď se budu trochu vytahovat - byla jsem jedna z prvních, kdo tam vlezl, a úplně první z holek). Malé bezvýznamné plus mají i naše super učitelky, které si taky přišly s náma zaplavat, jenom Yrjö na to byl moc unavený. Voda nebyla kupodivu ani moc studená. Italské moře sice vypadá trochu jinak, ale už jsem byla i ve větší ledárně. Cestou zpátky jsme ještě udělali malou zastávku na hřišti s houpačkama a kolotočema a prolézačkama a labyrintem a bylo nám naprosto fuk, že většině z nás už není -náct. Rozhodně to byla taková pěkná tečka za tím naším případem... teda pobytem!

Jak probíhá škola v létě

Tak tohle mi vůbec, ale vůbec nevyšlo. Nějak jsem si nepředstavovala, že mi zbude tak málo volného času, ve kterém budu navíc tak vyšťavená, že na blog nebudu mít ani pomyšlení. Z Finska už jsem něco přes dva týdny doma, ještě jsem navíc stihla i japanologický tábor a koncert mého sboru s Petrem Bende. Teď mám zhruba měsíc volno, než mi začne semestr, takže zkusím dohnat, co jsem zameškala a dopsat ještě spoustu postřehů a zážitků z celých prázdnin.

Dneska se vrhnu na popis toho, jak probíhala výuka. To, že jsme byli rozdělení do tří skupin, už jsem psala. Většinou jsme měli dopolední a odpolední tříhodinový blok rozdělený jednou až dvěma přestávkama, občas se místo odpoledního bloku objevila přednáška. V každém bloku se probíralo jedno z pěti témat - gramatika, kterou učil Yrjö, literatura s Hannou, práce s textem, kterou měly na starost Hanna a Maija, fráze s Maijou a používání finštiny v běžné komunikaci s Tiinou a Outi.

V hodinách se vycházelo z toho, že všichni už finsky aspoň trochu umíme a cílem nebylo nacpat do nás hromadu nových znalostí, ale spíš upevnit a prohloubit to, o čem už jsme někdy slyšeli. V gramatice se braly například takové věci jako perfekt a imperfekt nebo objekt, čili záležitosti, které už jsme se všichni samozřejmě učili, ale jsou tak komplikované, že se jejich studiu můžete věnovat roky a stejně v nich budete občas dělat chyby.

Mně osobně se hodně líbily hodiny, ve kterých jsme se učili třeba, co to znamená, když vám "skočí zajíc do kalhot" nebo když "strčíte flétnu do tašky." Kromě frází byly taky dost zajímavé hodiny literatury, které probíhají úplně jiným způsobem než u nás. Cílem není narvat si do hlavy telefonní seznamy autor - dílo, dílo, dílo, plus případně něco málo o životě autora a obsahu díla. Naopak - vždycky jsme dostali za úkol přečíst nějaký text, ať už prozaický, nebo třeba pár básní, a v hodině jsme ho potom rozebírali na základě nějakých předem daných otázek, napřed v menších skupinkách a pak všichni dohromady. I tímhle způsobem se dá učit o literatuře a můžu říct, že si z toho rozhodně pamatuju některé věci líp, než kdybych se měla učit ten klasický telefonní seznam. Taky mě to motivovalo k tomu, že si chci přečíst něco od Romana Schatze (až to něco seženu), a taky jsem zjistila, že Kari Hotakainen, přestože mě jeho dvě knížky přeložené do češtiny moc nebavily, mě umí občas i rozesmát.

Dalším rozdílem oproti hodinám u nás doma byla rozhodně větší interaktivnost hodin. Teď si ale nejsem úplně jistá, jestli za to může jenom styl výuky, nebo daleko větší pasivita studentstva u nás doma. Skoro bych řekla, že to bude ten druhý důvod... Aktivita v hodinách i mimo ně byla taky součástí závěrečné známky a přesně jak jsem čekala, byla to moje největší slabina. Vím, že s tím mám dost velký problém a pracovat na něm se mi daří jenom občas. Ale přece jenom se mi sem tam podařilo odpovědět i na otázky hozené do placu, kterých se mohl chopit kdokoliv, takže jsem ze sebe měla radost, protože to normálně vůbec nedělávám, nejsem si úplně jistá, proč, ale jsem v tomhle trochu zablokovaná...

Součástí závěrečné známky potom byl taky výkon v testu, závěrečná prezentace, písemná práce na základě Yrjövy přednášky a vývoj, který jsme prodělali za ty tři týdny. Esej tvořila 8 % známky, ostatní části po 23 %, takže můžete hádat, z čeho jsem měla nejlepší hodnocení - no samozřejmě z eseje. Taky druhý psaný úkol, něco o literatuře, se mi docela povedl, ale ten pro jistotu nebyl do známky počítaný vůbec. Mám já to někdy pech... Nakonec jsem z kurzu odešla se čtyřkou, což vůbec není špatné - známkování je tam totiž přesně naruby, takže pětka je nejlepší a jednička nejhorší. Viděla jsem výsledky jenom pár lidí a všecko to byly pětky a čtverky, tak by mě zajímalo, jestli to někdo měl horší, ale to už se asi nedozvím...

Ještě něco málo o přednáškách - těch bylo celkem pět. O prvních dvou už jsem psala (jazyky ve Finsku a současná literatura), druhý týden potom mluvila nějaká paní, jejíž jméno si už bohužel nepamatuju, o savoském nářečí. Místy to bylo zajímavé, místy nesrozumitelné a chvilkama jsem se přistihovala, že místo toho, abych dávala pozor, si v hlavě zpívám Ievan Polkku a hledám v ní typické rysy nářečí savo. Třetí týden ve čtvrtek jsme zvládli hned dvě přednášky za sebou - první měla Ritva-Liisa Pohjalainen o svém designu, špercích a módě. Některé obrázky se mi moc líbily, ale občas to byla trochu nuda, hlavně, když ukazovala spoustu velmi podobných podivných skleněných předmětů za sebou. Poslední byl choreograf, tanečník a bůhví co ještě Jorma Uotinen, který mluvil docela zajímavě, ale vzhledem k tomu, že na mě už zase šla únava, mozek mi vypínal, takže jsem vždycky zachytila jenom útržky toho, o čem zrovna vykládal.

Během těch tří týdnů výuky jsem zjistila, že na tom s finštinou nejsem ani moc dobře, ani moc špatně. Když se na mě nemluví moc rychle nebo drmolivě, případně pokud slova nepřehlušuje třeba hučení motorů letadla, rozumím bez větších problémů. S mým vlastním mluveným projevem to pořád není nic moc, ale rozhodně je to aspoň o pár chlupů lepší než na začátku prázdnin. Přestože jsem od některých lidí slyšela, že jim ten kurz vůbec nic nedal, nemůžu s tím absolutně souhlasit. Mě těch pár týdnů rozhodně posunulo o kus dál. Teď to bude chtít jenom nezakrnět, takže bych si pomalu mohla začít hledat nějaké finské Erasmáky, kteří budou příští semestr v Brně, jestli by se jim nechtělo občas si zajít pokecat finsky.