V minulém článku jsem zapomněla vysvětlit ten divný název. Kde jsem na to přišla?
K táborovému programu patří kromě japonštiny, workshopů a her taky přednášky. Spousta přednášek - každý den aspoň jedna. Většinu měla na starosti Denisa, jednou ji zastoupila taky Helena. Ale většinou nám nebylo dopřáno vychutnat si přednášku od začátku do konce vcelku, protože do nich vstupovali dva šílení vědci, jejichž jména si nepamatuju, ale byli nápadně podobní Vaškovi a Křečkovi. A tihle vědci vždycky potřebovali naprosto neodkladně změřit jakési podivné veličiny ještě podivnějšími měřidly a na výsledcích dokazovali, že se nám v Dolním Dvoře záhadně zrychlil čas, takže za dva dny proběhne celé roční období. Výchylky v hodnotách indexu rýžovitosti zase znamenaly, že je čas vyrobit suši. Měřidla měla jednu společnou vlastnost - rozhodně se jima nedalo nic změřit, ale zato se s nima daly provádět jiné věci. Třeba škrtit Denisu. :)
Jak už jsem napsala včera, naprostá většina účastníků jsou úžasně kreativní lidi. Celý tábor se proto něco tvoří. Když není zrovna nic důležitějšího na práci, probíhají výtvarné workshopy, kde se vyrábí například origami, dřevořezy ukijoe, kloboučky a japonské sešity. Právě takový sešit jsem se letos odhodlala vytvořit a dokonce se mi to povedlo. Jenom ve fázi zahrnující použití kladiva a hřebíku jsem poprosila o asistenci Faru, která vypadala, že ji to ohromně baví. Tím byly moje výtvarné schopnosti naprosto vyčerpané, takže další workshop jsem se radši rozhodla opatřit hudebním doprovodem. To mi jde o dost líp.
Kreativita se dala uplatnit i jinde než ve výtvarné oblasti. Cestou do a z Vrchlabí jsme mohli skládat básně haiku a renga, po celý tábor přispívat do časopisu a v druhé půlce tábora jsme dostali za úkol ve třech skupinách vymyslet divadelní představení. Mrzí mě, že jsem ty dvě skupiny, které hrály před náma, pořádně neviděla, protože jsme se připravovali na náš vlastní výstup, ale na druhou stranu - to nejlepší nakonec! :) Naší skupině se podařilo nejlíp trefit do vkusu publika, které tvořili převážně malí špunti v doprovodu rodičů nebo táborových vedoucích (ale to jsme dopředu nevěděli), protože to byla taková ptákovina, že se bavili snad všichni včetně nás účinkujících. My jsme se teda bavili po celou dobu přípravy, od začátku vymýšlení scénáře po pokusy o nazkoušení, které se stejně moc nepovedly, takže jsme pak jeli na punk. Moje role - božstvo Kaštanu - mi naprosto sedla. Objevila jsem se tam jenom na začátku a na konci, nemluvila jsem a nebylo mi vidět do obličeje, protože jsem na něm měla masku, skrz kterou jsem sice skoro neviděla, ale to ani nebylo moc potřeba.
Divadlo nebylo jedinou akcí, na kterou byly potřeba kostýmy. Hned ze začátku tábora jsme absolvovali procházku do dědiny, na kterou jsme se mohli, ale nemuseli, obléct... jakkoliv. Cosplay, lolita, ale klidně i úplně normálně. Hlavní bylo, abysme se v tom dobře cítili. Zajímalo by mě, co si asi museli myslet náhodní kolemjdoucí při pohledu na pětatřicet exotů...
Na táboře byl samozřejmě prostor i pro klidnější aktivity, určené hlavně k zamýšlení se. Ty se občas týkaly japonských svátků (například vypouštění dušiček - skořápek se svíčkou o Obonu), a patří sem taky noční procházka, nebo jak to nazvat (s bojovkou nebo stezkou odvahy to nemá nic společného). Na území tábora bylo rozmístěných pět stanovišť se svíčkama a básněma, které se vztahovaly k ročnímu koloběhu. Naším úkolem bylo jenom je projít a přečíst si je, mohli jsme u toho strávit tolik času, kolik jsme chtěli, pozorovat oblohu, na které sem tam vykoukla hvězda... Na konci jsme potom sepsali naše myšlenky, pocity, nebo třeba básně, které nás u toho napadly. Tohle je přesně ten typ nočních akcí, který mě nejvíc baví. Žádné lekání, honění nebo něco takového. Jenom noc a já.
Žádné komentáře:
Okomentovat