Výletování

Kromě pravidelné každovšednodenní výuky na nás občas čekal i organizovaný program po večerech a víkendech. Začalo to večerní party den po příjezdu a pokračovalo dvěma menšími výlety o prvním víkendu. V sobotu jsme se šli za doprovodu dvou průvodkyní projít po Kuopiu. Paní, která doprovázela naši skupinu, měla ovšem nepříjemný zvyk začít vykládat vždycky na těch nejrušnějších místech, například těsně u silnice., tudíž jí občas nebylo rozumět ani fň. Taky často něco povykládala, pak to vypadalo, že se přesunujeme dál, jenže pani udělala tři čtyři kroky a znovu se zastavila, protože si vzpomněla, že chce ještě něco říct... Ale jinak to byla docela příjemná procházka.

V neděli nás čekal výlet lodí po jezeře Kallavesi. Počasí nebylo nic moc, foukal vítr a poprchalo, ale na lodi se dalo schovat pod střechu, když bylo moc zima. Stejně jsem to odnesla... ale o tom potom. Z lodě jsem pořídila pár nádherných fotek, některé chatičky se zahrádkama a moc pěkně upravené nábřeží přímo lákají k tomu, aby se tam člověk okamžitě přestěhoval. 

Další týden byl na oficiální organizované akce chudší, šli jsme jenom na slavnostní večeři s jakýmsi představitelem města a vzhledem k tomu, že radnice se zrovna rekonstruovala, akce se konala v jednom nóbl hotelu. Ale ty saláty byly fakt dobré, i když krevety zrovna nemusím.

Druhý víkend začal už v pátek odpoledne, kdy jsme neměli ani výuku, a celý víkend jsme si mohli dělat, co jsme chtěli, třeba vypadnout na druhý konec Finska. A co jsem dělala já? Okamžitě po obědě jsem zalezla do postele a až do pondělního rána z ní skoro nevylezla, protože se na mě projevilo to ofouknutí z minulé neděle a dostala jsem příšernou rýmu. Přišla jsem tím o procházku na Puijon torni, které se účastnila spousta spolužáků, i o druhou a poslední návštěvu karaoke baru. Nebyla jsem schopná ani sáhnout na úkoly, které se mi čím dál tím víc hromadily a o to víc napilno jsem měla poslední týden. Ale aspoň se mi povedlo dočíst Neznámého vojáka (čehož jsem pak využila v eseji pro Hannu) a začala jsem s další knížkou - pořádně tlustým sborníkem sci-fi a fantasy.

Poslední sobotu, kterou jsem trávila ve Finsku, jsme jeli na výlet do národního parku Koli. Většina z nás si myslela, že to bude hlavně turistický výlet, ale nakonec jsme toho zas tak moc nenachodili. Začali jsme prohlídkou muzea a pak jsme s místním průvodcem vyrazili na procházku lesem, která trvala zhruba něco přes dvě hodiny, jestli si to správně pamatuju. Asi by byla kratší, kdyby se každou chvíli nevrhaly armády lidí na bujné borůvkové porosty. Ale výhledy na jezero Pielinen byly opravdu úchvatné!

Naše cesta skončila na jedné zapadlé samotě, kde nás čekal oběd, pro zájemce i sauna a pro ostatní spousta volného času, který jsme využili různě. Mě přemohla únava, takže jsem si na sluníčku chvilku zdřímla a tuším, že jsem nebyla sama. Ve zbytku času jsem se šla trochu projít do lesa, sebrat pár borůvek a hledat, kde by se mohla ukrývat božstva kami...

... japonská božstva ve Finsku? Jak jsem na to došla? Jednoduše. Hned za budovou, kde jsme obědvali, jsem našla dřevěné cosi, co ve mně na první pohled vzbudilo myšlenku - to vypadá japonsky!

(Chtěla jsem to vyfotit i z druhé strany, ale stihly se mi vybít baterky ve foťáku a já blb jsem neměla s sebou náhradní, i když jsem byla přesvědčená, že tam jsou...)

No a po chvilce zkoumání jsem přišla na to, že jsem měla pravdu a opravdu na mě tady dýchá Japonsko:

To mě naladilo na předtáborovou atmosféru, vzpomněla jsem si na náš dolnodvorský kaštan a začala hledat, kde by se takové božstvo mohlo schovávat... možná třeba tady... a tady:

Z povinných akcí na nás už čekal jenom večírek na rozloučenou poslední večer v Kuopiu. A že se to pěkně rozjelo, a to jsme ani nemuseli pít... teda aspoň někteří. Začalo to pořádnou žranicí, pak se přešlo ke zpívání a tancování a vydrželi bysme to možná až do rána, kdybysme v jedenáct nemuseli vypadnout ze školní budovy. Ale protože nám to nestačilo, spousta z nás pokračovala na crazy akci - noční koupání v Kallavesi. Chvilku trvalo, než jsme se všichni posbírali a než jsme přišli na místo, takže jsme do vody skákali až okolo jedné v noci. Někteří si přišli jenom posedět na pláž, ale našlo se nás docela dost odvážných, kteří jsme vlezli do vody (a teď se budu trochu vytahovat - byla jsem jedna z prvních, kdo tam vlezl, a úplně první z holek). Malé bezvýznamné plus mají i naše super učitelky, které si taky přišly s náma zaplavat, jenom Yrjö na to byl moc unavený. Voda nebyla kupodivu ani moc studená. Italské moře sice vypadá trochu jinak, ale už jsem byla i ve větší ledárně. Cestou zpátky jsme ještě udělali malou zastávku na hřišti s houpačkama a kolotočema a prolézačkama a labyrintem a bylo nám naprosto fuk, že většině z nás už není -náct. Rozhodně to byla taková pěkná tečka za tím naším případem... teda pobytem!