Letní japanologický tábor se letos konal už pošesté, s mojí účastí počtvrté. Jak jsem se k tomu dostala? To se mě tak Denisa kdysi zeptala, jestli s nima nechci jet na tábor, a já, nemaje nic lepšího v plánu na prázdniny, jsem kývla. O Japonsku a japonštině jsem věděla prd. Ale postupem času se ukázalo, že to bylo jedno z nejdůležitějších rozhodnutí, které jsem v posledních letech udělala. Může to znít přehnaně, ale je to tak.
Co mě tam tak táhne? Lidi, lidi a lidi. Originální, kreativní, inteligentní, tolerantní, šílení lidi. Jakožto správného introverta ze mě velké skupiny lidí energii spíš vysávají, ale tady je to naopak. Zatímco v běžném provozu se těším na každou chvilku, kterou můžu strávit sama, na táboře nemám problém dobrovolně trávit celé dny až do pozdních hodin mezi ostatníma.
Jedním z hlavních témat letošního tábora bylo poznávání sebe sama prostřednictvím japonské kultury. Ono se to vlastně táhne jako červená nit všemi tábory, aspoň mi to tak přijde. Mně, jakožto člověku lehce ovlivnitelnému, ne moc sebevědomému a poměrně asociálnímu, pomáhají ujasnit si, co chci, co mě baví a nebaví, zajímá a nezajímá, kdo vlastně jsem. Jde to líp než v normálním prostředí, protože se tady vyskytuje na první pohled lehce nesourodá parta lidí, kteří mají kromě stejných zájmů i pár společných vlastností a jednou z nich je tolerance. Každý z nás je svým způsobem divný a o to lehčí pro nás je akceptovat divnost i u ostatních lidí. Díky tomu, že jsem se dostala do téhle společnosti, je pro mě lehčí nepodléhat stádovitosti a nenechat se omezovat myšlenkama na to, "co by tomu řekli ostatní."
Kdybych nejezdila na tyhle tábory, nešla bych studovat finštinu.
Dost bylo vznešených myšlenek, vrhněme se na popis. Co se na japanologických táborech dělá a co tam dělám já?
Letos jsem spolu s Yochigo jela jako "něco jako vedoucí." Původně jsem myslela, že budu vedoucí bez uvozovek, ale nějak to zase nevyšlo. Moje úkoly se postupem času měnily: napřed jsem měla zato, že jedu jako táborový bard a holka pro všechno. Pár týdnů před táborem jsem k tomu dostala za úkol učit hiraganu a katakanu. No dobře, to ještě zvládnu, řekla jsem si. Těsně před začátkem tábora jsem se ale dozvěděla, že budu učit i začátečnickou gramatiku. Whaaat? To nebylo v plánu! A proč já, když tři čtvrtiny osazenstva umí japonsky líp než já??? Za normálních okolností jsem přesvědčená, že by učitel měl mít před svými studenty náskok větší než jenom pár kapitol. Já z japonštiny jakž takž ovládám právě a jenom to, co jsem měla za úkol předat táborníkům, takže jsem z toho nebyla úplně nadšená, ale nezbylo mi nic jiného, než to zvládnout, tak jsem to teda zvládla.
Zvládla jsem i jiné věci. Například dovést půlku tábora, které se nechtělo jet z výletu autobusem, z Vrchlabí zpátky na penzion a neztratit se u toho. (Dobře, oni se odvedli sami, já jsem zakročila jenom jednou, když mi chtěli uhnout z modré trasy.) A musím je ještě jednou pochválit - měli jsme sraz přesně v 15.30, a když jsem se na to místo spolu s pár dalšíma lidma dostala někdy v 15.24, všichni ostatní už byli připravení a čekali jenom na velitele, čili mě. No uznejte, to se tak často nestává!
Mým dalším letošním úkolem bylo starat se o hudbu. Tož jsem se teda starala. Skoro každý večer, místo toho, abych se izolovala na pokoji, jsem týrala kytaru ve společenské místnosti a většinou se okolo mě vytvořil větší nebo menší shluk lidí, kteří se tvářili, že se jim to líbí a dokonce se ke mně i přidávali (když jsem se teda zrovna nerozhodla hrát písničky, které nikdo z nich nemohl znát). Doufám, že to nikoho neotravovalo - a jestli jo, tak mi to klidně příště řekněte!
Při hraní jsem si uvědomila taky to, že s většinou táborů mám spojené určité písničky. Freedomácké tábory reprezentují Zrození hvězd, Zachraňte koně, Abeceda, případně ještě Kytka a Kometa, čili písničky, které se jsem se naučila u táboráků na Vlčáku. Ze skautského tábora si pamatuju hlavně Carpe diem, na kterou jsem bůhví proč zapomněla při výrobě zpěvníku, ale naštěstí ji zvládám zahrát i zpaměti. A se Smraďavkou mám spojené písničky, které jsme zpívali s Andym při hodinách angličtiny. Na prvním místě mám Man on the Moon, nejsem si úplně jistá, proč zrovna tuhle, ale při vzpomínání na Smraďavku a mého nejoblíbenějšího vedoucího Andyho se mi vždycky vybaví jako první (a ne, není to proto, že se v ní zpívá o Andym). Další na seznamu jsou třeba Runaway Train, Wonderwall a Killing Me Softly. Ostatní písničky z hodin angličtiny jsem do svého zpěvníku nezařadila, protože je dost tlustý i bez nich, ale pořád mám někde tady zpěvník vytvořený z textů nasbíraných za těch pět táborů na Smraďavce a hraju si z něho docela často.
Vzhledem k tomu, že na minulých japatáborech se zas tak moc nezpívalo, nemám k nim žádnou písničkovou asociaci a docela mě to mrzí. Ani letos se mi nepodařilo vytvořit si ji, protože jako hlavní bard jsem to byla já, kdo nejčastěji určoval, co se bude hrát, a kromě několika chvilek, kdy se kytary chopila i Denisa, nebyla ani příležitost naučit se nějakou novou písničku a vytvořit nějaký vztah mezi tou písní a táborem...
A ještě jedna věc mě napadá k tomu hraní. S tím jsem taky udělala pokrok - tím nemyslím, že bych hrála nějak líp než třeba před rokem (i když to asi taky), ale hlavně se přestávám bát hrát a zpívat před lidma. Teda aspoň před některýma - pořád nejsem zrovna ráda, když u toho mého brnkání je někdo, o kom vím, že to umí daleko líp než já, ale před nemuzikantama už se zvládám projevovat. Třeba si někdy troufnu vylézt s tím i na pódium - když už jsem si troufla vylézt s mandolínou, na kterou jsem se dva týdny před koncertem naučila přesně ty tři akordy, které jsem potřebovala do jedné písničky, tak už bych se snad mohla překonat i s tou kytarou. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat