Už bych konečně mohla dopsat to Finsko, ať se můžu vrhnout na zápisky o táboře. Naštěstí už jsem skoro na konci.
Tak teda Helsinki. Na to, že jsem tam strávila dva dny, jsem toho zas tak moc neviděla. Přespávala jsem opět u Dovydase v Espoo, první noc i s Luckou, ta ale druhý den odletěla do Stockholmu, zatímco mě čekalo ještě zhruba 24 posledních hodin ve Finsku.
Centrum Helsinek je tak akorát velké na to, aby se turista dostal, kam chce, pěšky, pokud s sebou nevláčí kufry, krosny a podobné nesmysly. Na to, aby takové záležitosti nemusel tahat s sebou, jsou jako dělané skříňky na vlakáči (menší za 3 EUR, větší za 4 EUR na 24 hodin). Z Kamppi je to na vlakáč kousek, ale dvacetikilový kufr, který má navíc kolečka příšerně blízko u sebe, je pěkná potvora, takže se vyplatí svézt se jednu zastávku metrem. A když se člověk zbaví nadbytečné zátěže, může se vydat, kam chce.
My jsme to vzaly přes Aleksanterinkatu. Ta je kouzelná v tom, že jdete, jdete, a najednou, když to vůbec nečekáte, stojíte na Senaatintori. Po levici se tyčí Tuomiokirkko, což je kolos sám o sobě a navíc k němu vede spousta schodů. Docela by mě zajímalo, jestli to má někde zezadu bezbariérový přístup.
Ze Senaatintori je to jenom kousek do přístavu a na Kauppatori, čili trh. Kousek odtud je i Wanha Kauppahalli, čili stará nákupní hala, ale ta je kvůli rekonstrukci uzavřená. Místo ní jsem se jela podívat do druhé haly na Hakaniemi, ale teda ne že bych si tam něco vybrala. Zato jsem se místo autobusů konečně svezla i tramvají - teda ne k ní, ale od ní, zpátky k přístavu. Odtud jsem si šla prohlídnout ještě druhý "malý kostelík," Uspenskou katedrálu. Ta je ortodoxní, zatímco Tuomiokirkko je luteránská. Tak co, která je hezčí?
Musím přiznat, že o moc víc jsem toho nestihla. V pátek ráno jsem vstala moc pozdě a pak mi dlouho trvalo balení, takže z mých plánů zajet si na Suomenlinnu nezbylo nic. Tak jsem se aspoň znovu prošla po Kauppatori, nakoupila pár dalších dárků a suvenýrů pro sebe a stihla si i finsky pokecat s jedním prodavačem. Cestou na Kauppatori jsem šla opět okolo Tuomiokirkka, a tam se mi naskytl trochu jiný pohled než den předtím. Vidíte rozdíl?
Část davu seděla na schodech, zbytek postával na náměstí. Šla jsem prozkoumat, co se to tam děje, a objevila jsem tohle:
Nemám tušení, co to bylo za akci, ale bylo to pěkné. Vzhledem k tomu, že muzika pochodovala stejným směrem, jakým jsem měla v plánu jít i já, přidala jsem se do průvodu, který se za nima vytvořil. Občas jsem je předběhla a pokoušela se vyrobit pár fotek, z nichž stejně většina stojí za prd. V jednu chvíli do mě cosi žduchá, já se otočím, a ejhle - nějaký japonský turista má málo místa pro svůj foťák. Vzhledem k tomu, že jsem si už svých pár snímků pořídila, rozhodla jsem se uvolnit mu moje perfektní místo hned u cesty, po které muzikanti procházeli.
No a to by tak bylo skoro všechno. Odpoledne jsem vytáhla kufr z úschovny a nechala se autobusem odvézt ke svému druhému letu v životě. Přecpaným letištěm jsem prošla bez problémů, dokonce se mi povedl mistrovský kousek - bez váhy se těsně trefit do limitu na kufr (měl 22,8 kg, limit byl 23 kg). Protože jsem tam byla dost brzo, měla jsem ještě čas zatoulat se do pár obchodů, mimo jiné i do Marimekka - a konečně jsem objevila něco v dostupné cenové kategorii! Maličké peněženky, tak akorát do kapsy, po deseti eurech. Vzala jsem je zrovna dvě, jednu pro sebe, jednu pro mamku. Dali mi je do pěkné igelitky s logem a do ní strčili ještě další stejnou igelitku. Juchú!
Zatímco v Praze jsem do letadla nastupovala přímo, v Helsinkách jsem si vyzkoušela i příjezd autobusem k letadlu a vlez po schůdkách. Přišla jsem ke svému sedadlu, tam ale už kdosi seděl. Hodila jsem zmatený pohled na letušku, která se mě zeptala, jestli bych si nesedla jinam, do úplně poslední řady. No proč ne, povídám si, a dobře jsem udělala, protože z mého původního sedadla u uličky se najednou stalo sedadlo u okýnka... teda aspoň půlku okýnka jsem měla pro sebe, zbytek už trčel do řady před náma. Ale i tak to bylo super. Jediné, co mi trošičku vadilo, byl fakt, že letadlo bylo tak ze tří čtvrtin plné Vietnamců na cestě z Hanoie do Prahy. Ne že bych proti nim něco měla, jenom jsem si chtěla užít poslední dvě hodiny mezi Finama, což se tak moc nepovedlo...
Tak to by bylo asi všechno na téma Já ve Finsku, teda pokud mě nenapadne ještě něco dalšího. Doufám, že brzo (nejpozději za rok) budu mít další příspěvky do téhle kategorie. Už teď se tam těším znovu!
Žádné komentáře:
Okomentovat